Proč (ne)můžu být Londýňanka

sobota 14. února 2015

Cukrouši a Cukroušky, omlouvám se. Náš vztah byl od začátku založen na lži. Říkala jsem, že moje Cukrovata jsou knížky a pečení. Ale je tady ještě něco mocnějšího. Něco, co mě dokáže nadchnout tak, že nevím, čí jsem, třepu se a nekoordinovaně vydávám výkřiky jako: "Jupí!", "Já se TAK těším!!!", "Konečně!", "Och, ach!". No prostě ráda cestuju. Jezdím na výlety a poznávám nová místa. Případně se na ta nejlepší vracím a zažívám je znova. A moje úplně nejvíc nejoblíbenější město na takové výlety je Londýn. Miluju Londýn a miluju Brity. Otázka ale zní, proč (ne)můžu být cool Londýňanka zrovna já? 


Začněme nejdřív těmi nepříjemnými negativy, které z Londýna dělají jen další pozemské místo.

Nechci platit za bydlení 800 Ł měsíčně
To je, dámy a pánové, 30 000 Kč. Za pokoj. V bytě s dalšími mnoha lidmi. Navíc někde na kraji zóny 2. To máte tak 40 minut metrem na Picadilly. S přestupem. Denně na metru utratíte aspoň 6 Ł. Kdo zažil sdílení koupelny a kuchyně, navíc v miniaturní podobě, s cizími lidmi, si dokáže představit tu hrůzu. Umývat cizí nádobí a uklízet cizí svinčík. A kdo by vám tak asi pekl na Cukrovatu, no? Kdo? Někdo dokonce spočítal, že by vyšlo levněji bydlet v Barceloně a do Londýna každý den létat za prací. Absurdní? 

Cítím chlad
Situace: Únor, 3 stupně, vítr 20 km/h. Londýňanky nemají ponožky ani punčochy. Nosí baleríny. To jsou vlastně jenom jakési podrážky na chodidla. Místo pořádného kabátu mají dost často kožený nebo koženkový křivák a k němu stylově holé břicho. Moje babička by vás hnala! Na urologii s váma! Mezi více či méně oblečenými domorodkyněmi jsem si ve svém vlněném kabátě, kožených kozačkách po kolena, s rukavicema (ano mami, měla jsem je!) a občasným drkotáním zubů v době nejsilnějších poryvů větru připadala jako někdo, kdo je celý život zvyklý na horkem vyprahlou rovníkovou Afriku. 

Nevím, kam se dívat na přechodu
Na tohle bych si nikdy nezvykla. Já se moc omlouvám, vaše královské veličenstvo, ale všichni jezdíte na špatné straně cesty. Je mi jedno, že nás to přeučil Hitler. Ta vaše levá strana nedává smysl. Řídit bych si tady netroufla, protože nedokážu ani bezpečně přejít přes přechod. A to je na zemi skoro vždycky pomůcka pro nás, zmatené kontinentální Evropany, která napovídá, ze které strany ty auta přijedou. Je to k ničemu. Zvyk je prostě zvyk. 


A teď to veselejší, díky čemuž si myslím, že Londýn je mé zaslíbené město. 

Ideální den trávím v galerii, pak si dám něco dobrého a končím procházkou v parku
V Londýně jsou galerie na každém kroku a vstup je většinou zadarmo. Přitom nevystavují zrovna čmáranice od Pepy z vedlejší ulice, ale spíš něco jako van Goghovy Slunečnice. Doslova. National Gallery, Tate Modern ani Saatchi Gallery se nikdy neomrzí. I ty budovy jsou totiž dokonalé. Ostatní galerie čekají na mé další návštěvy. Když jste unavení uměním, tak se musíte těžce rozhodovat, jestli si teda dneska to kafe dáte někde kolem Soho nebo spíš v Covent Garden (aka White People Problems). A končíte třeba projížďkou na půjčeném kole v Hyde Parku (pozor na tu levou stranu!), kde si pak se sendvičem na lavičce čtete knížku a pozorujete život.

Mám ráda zdvořilé a milé lidi
Znáte ten pocit, když si objednáváte jídlo a obsluha pozdraví, usměje se na vás, pěkně vás osloví, poradí, nechápavému vysvětlí, poprosí, poděkuje a popřeje vám pěkný den? Neznáte, že? Tady se to totiž běžně neděje. V Londýně i v blbém Pret A Manger. Slyšíte samé Darling, cheers! Ladies, thank you. Here you go. A na to se mi chce odpovídat jenom I love you. Lidi tu nejsou tak na sílu a na mě trochu vlezle šťastní a sdílní jako v Americe, ale chovají se k sobě slušně a hezky. V metru se můžou přetrhnout, aby matce pomohli s kočárem. A to nejsou tři schody do tramvaje! To je někdy fakt dost schodů! 

Britové jsou frajeři
Londýňani jsou upravení, slušně vypadající muži. Z pochopitelných důvodů jsem sledovala zejména mně blízké ročníky. Žádné lyžařské bundy uprostřed města. Žádné igelitky v ruce. Žádný smrad. Kabát, nebo bunda, čisté kalhoty, učesaní. Když oblek, tak padnoucí. A pak se usmějou, otevřou pusu a mluví tím přízvukem. Už se mi zase chce odpovídat I love you a musím myslet na to, abych nepřestávala dýchat. Připočtěte výše zmíněnou zdvořilost a máme to. Maminko a tatínku, ráda bych vám představila mého ženicha! Nevím, kdo to je, ale je to Brit. Fingers crossed. 


Prosím vás, jestli si ten Londýn vykládám úplně špatně, tak mě někdo vyveďte z omylu a ušetřete mě mého trápení. Nechci slyšet žádné superlativy. Těch mám v rukávu milion. Spíš mi řekněte něco, co mě odradí utrácet všechny ušetřené peníze za cesty do Londýna. Prosím. Chtěla bych jezdit i jinam. Ale když ono je to TAK strašně těžké! 

3 komentáře:

  1. Naprosto ti rozumím. Britové jsou gentlemani, na to se zvyká snadno. Proto jsem si jednoho vzala :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Říkala jsem, že potřebuju negativa! :)

      Doufám, že manžel zůstal gentlemanem i po svatbě!

      Vymazat
  2. Ahoj, na tvůj blog jsem dnes narazila úplnou náhodou, když jsem z nudy hledala nový blogy o pečení a vyskočil na mě tvůj článek o oblíbených blozích. Tak jsem se hned chtěla ozvat, že se mi to tu moc líbí, ale nevěděla jsem, pod jaký příspěvek se píchnout. No a protože tohle píšu z jednoho zaplivanýho londýnskýho pokojíčku ve 3. zóně, volba byla jasná :))

    OdpovědětVymazat

Proudly designed by | mlekoshi Playground |