Sluníčkářka s xenofobem ve vlaku

neděle 15. listopadu 2015

Neděle a už zase cesta na trase Ostrava - Brno. Mám místenku na své tradiční místo. V kupé si přisedám k páru okolo padesátky. Trochu to tam smrdí potem, ale ze slušnosti zůstávám. Už jsem se naučila, že při cestování s Českými drahami je nutné zatnout zuby. Mávám mámě. Ta je ráda, že budu mít bezpečnou cestu s neškodnými spolucestujícími. Mami, s nikým tak nebezpečným jsem ještě nejela!

Hned zapínám Kindle a čtu si. (David Levithan - Den co den - zajímavá premisa, kniha celkově nic moc.) Za 10 minut přistupují tři kluci asi v mém věku. Pozdraví, uloží si věci, posadí se. Nemluví česky. Normálně pokračuju ve čtení a v tom zaslechnu pochechtávání. Kluk vedle mě si čte Malého prince v angličtině, ukazuje si v knize prstem a neznámá slovíčka si překládá na mobilu. Pán naproti se mu směje, že je jasné, že takoví jako ONI přece neumí číst. Významně se na pána podívám a doufám, že tímhle to skončilo. Neskončilo. 

Po půlhodině je šesti lidem ve vydýchaném kupé horko a tak otevíráme okno. Pán se upřeně podívá na kluka naproti a česky mu říká: "Smrdíš, kamaráde." Klukovi, který se před chvílí vrátil ze záchoda a použil antibakteriální gel na ruce. Pokračovalo to výkřiky o teroristech a stížnostmi, že mu v kupé vůbec není příjemně. To mně taky nebylo. Už jsem to nevydržela a pánovi nabídla, že pokud by chlapcům chtěl něco sdělit, ráda mu budu tlumočit. Vysloužila jsem si pokárání, že nemám poslouchat cizí rozhovory, povzdech, že kvůli takovým, jako jsem já, jsou tady ONI a protočení panenek. Klukům, mimochodem Italům, jsem se za chování pána omluvila, popřála jim pěkný zbytek večera a vystoupila jsem z vlaku. Na víc jsem se nezmohla.

V kultuře, ve které se nejvíce cení individualita a všichni jsou přesvědčení o vlastní neobyčejnosti, vládnou stereotypy. Začíná to nenápadně: všechny blondýny jsou blbé, všichni ostraváci mluví kratce, všichni tlustí lidi jsou líní, všichni studenti fildy jsou levičáci, všichni Poláci jsou katolíci, všichni Romové jsou nepřizpůsobiví, všichni migranti tady chtějí využívat sociální systém, všichni muslimové jsou radikální islamisté. Všichni Němci žijící u nás za války byli kolaboranti. Všichni árijci jsou nadřazená rasa. Každý Němec je fašista. Ráda bych napsala, že každý, kdo si tohle myslí je pro mě idiot. Pravda je ale taková, že každý, kdo takhle uvažuje, volí sám pro sebe tu nejjednodušší cestu a nechává se ovládat strachem.

Strach, ignoranství a pokrytectví jsou nebezpečné. Úplně stejně jako ty kalašnikovy. Bojujme proti tomu chladnou hlavou, otevřenou myslí a sebevědomím. Nepouštějte k sobě poplašné zprávy z těch médií, která z nás chtějí mít ustrašené ovce. Zkuste třeba týdeník Respekt a měsíčník Reportér. A zkuste si na chvíli připustit, že páteční tragédie v Paříži je úplně stejně hrozná jako umírající civilisté v Sýrii. Za ty si asi profilovku na FB nikdo z nás nezměnil, že? 

Neznám řešení současných problémů. Nedokážu ani fundovaně mluvit o jejich kořenech. Jenom si myslím, že je důležité nezapomínat na to, že jsme všichni jeden živočišný druh. To, že k sobě přistupujeme rozdílně jen podle toho, jak vypadáme a co máme na sobě, je největší pokrytectví nás všech. Tak na to nezapomínejte při každodenním kontaktu s realitou. Ve své sluníčkářské naivitě totiž ještě pořád věřím tomu, že všechno začíná u jednotlivce. 

Představy a realita

sobota 10. října 2015

Už několik týdnů mám nutkání napsat vám sem, že se omlouvám. Za to, že nepublikuju články. Za to, že jsem nic neřekla a najednou bylo ticho po pěšině. Ani žádné fotky na Instagramu. Ani žádné obrázky na Pinterestu. A pak si tak říkám, že se možná omlouvat nemusím. Protože jediný, koho to tak nějak trápí jsem já. Zase mě štve něco, na čem za mák nezáleží. Proč?

Protože jsem expert na biče bez cukru. Chci, aby věci, které dělám, byly dobré. Ne. Chci aby byly super! Aby naplňovaly moje představy, které realitu moc nezohledňují. Cukrovata je jedním takovým bičem, který jsem si na sebe dobrovolně upletla. S představou, že budu mít možnost se "kreativně" vybít. Sdílet se světem to, co mě baví. Zkusit něco nového a zase trochu posunout tu svou nudnou komfortní zónu. 

Pak se ale ukázalo, že se tahle nevinná představa střetává s nutkáním dělat věci dobře. Rychle jsem si ověřila, že Cukrovata není tak dobrá, jak bych chtěla. Články mi nepřipadají dost zajímavé, dost vtipné. Témata nejsou dost nápaditá. Fotky jsou strašné. Vůbec nevybízí k tomu, abyste to jídlo vyzkoušeli. A z toho všeho vznikla nechuť k tomu, abych něco pekla nebo četla. Než jsem začala péct, tak už jsem přemýšlela nad tím, že to budu muset nějak vyfotit.Už u první stránky knížky jsem myslela na to, jak příběh nejlépe vystihnout. To, proč jsem začala, se ztratilo. Už jsem nesdílela něco radostného. Články se staly další povinností na seznamu úkolů. A proto ten útlum.


Protože to neumím jinak, tak si kladu nové cíle. Cukrovatu nechci zavřít, ale chci aby byla svá a plná nadšení. Nebudu přispívat 3x týdně. Je to nad mé síly. Chci s vámi sdílet jenom osvědčené recepty. Chci psát jenom o knihách, které ve mně vyvolaly tak silný pocit, že ho v sobě nedokážu udržet. Chci se těšit na psaní. Chci, abyste se vy těšili na nové příspěvky. Chci klikat na ikonku Publikovat s vědomím, že tohle by mě bavilo číst. Chci, aby Cukrovata byla cukrovata.

Sice to tak zní, ale tohle není výkřik attention whore. Nechci poplácávání po zádech a řeči typu: Ale vždyť je to dobré. Pokud se vám tady líbí, tak jsem víc než ráda, ale teď potřebuji, aby se tady líbilo mně. Konec keců. Teď už všechno víte. A až budu mít něco, co za to stojí, tak se o tom dozvíte první. Nutně třeba potřebujete slyšet o Stehlíkovi od Donny Tartt! A o ilustrovaném vydání Harryho Pottera!! Tak snad už brzy. 

Rozmarýnový gimlet

sobota 15. srpna 2015

K létu patří spousta skvělých věcí. Nebudu to tady vyjmenovávat. Vy přece víte, že léto je prostě nejlepší. Je ale potřeba si říct, že horké letní večery vybízejí ke konzumaci něčeho svěžího. Nudné pivo a obyčejné víno si nechte na smutnou zimu. V létě to jiskří a nic nemá větší lesk než gin a drinky z něj. Takže dejte dělat led a jedem!

Na dva drinky:
  • 2 panáky ginu
  • 2 panáky limetové šťávy
  • 1 panák rozmarýnového sirupu
  • NA ROZMARÝNOVÝ SIRUP
  • čerstvý rozmarýn
  • půl hrnku krupicového cukru
  • půl hrnku medu
Začnete rozmarýnovým sirupem, který je jednoduchý a navíc jeho zbytek můžete použít jako základ dobré nealkoholické limonády. V hrnci smíchejte půl hrnku krupicového cukru, půl hrnku medu a hrnek horké vody. Vše ohřívejte na mírném plameni. Až se cukr a med rozpustí, přidejte ke směsi pár snítek čerstvého rozmarýnu, přiveďte k varu a nechejte asi 3 minuty bublat. Pak směs odstavte z plotýnky a nechte chladnout. Z vychladlého sirupu odstraňte rozmarýn a uchovávejte jej v lednici.

Samotný drink už je pak jednoduchý. Smíchejte 2 panáky ginu, 2 panáky limetové šťávy a jeden panák rozmarýnového sirupu. Okraj sklenice namočte do zbytku limetové šťávy a pak do misky s cukrem. Třpytivý okraj je na světě. Sklenici naplňte ledem a dolijte drinkem. Přidejte snítku rozmarýnu a pijte. Ideálně venku. Ideálně s někým, kdo je v pohodě. Ideálně u jednoho nezůstane.


Boží!

Podivný případ se psem

čtvrtek 13. srpna 2015

Jmenuji se Christopher John Francis Boone. Znám všechny země na světě i jejich hlavní města a všechna prvočísla až do 7507. Když jsem se poprvé setkal se Siobhan, ukázala mi tenhle obrázek :-( a já věděl, že to znamená "smutný", což je to, co jsem cítil, když jsem našel mrtvého psa.
Pes, kterého Christopher našel, nebyl jenom mrtvý. Byl prokazatelně zavražděný. Někdo do něj zabodl vidle. A taková vražda není jen tak. To se musí vyšetřit a tak se do toho Christopher pustil. Christopherovi je patnáct, má rád Sherlocka a je autista. Ze zápisků z vyšetřování sepisuje detektivní knihu, ze které se nakonec stane něco mnohem víc.


Podivný případ se psem je příběh, který na malém prostoru vzbuzuje velké emoce. Christophera jsem si zamilovala a hrozně jsem mu držela palce. Mám prostě slabost pro nevinná a bezelstná stvoření. I když by se knihy s hlavními hrdiny, kteří trpí mentální poruchou, téměř daly přehazovat vidlemi, tuhle určitě nevynechejte. I ostatní postavy totiž stojí za to a kromě sondy do uvažování Christophera, Haddon v pozadí vykresluje i příběh jeho rodičů. A tam pro mě tkvěla největší bolestivost celého příběhu.

Do děje čtenáře vtahuje ich forma vyprávění a nákresy i matematické úlohy, kterými chce Christopher objasnit postup vyšetřování. A nebojte! Na psa se nezapomene! Navíc se v celé té tragice najde i dost vtipných momentů. V neposlední řadě má loňské vydání z nakladatelství Argo skvělou obálku! Stejně jako Haddonův Červený dům, na který se už chystám. 

Kniha je o:
vidlích, lžích, červených a žlutých autech, logice, kryse, vyšetřování, prvočíslech a trpělivosti.

Čtěte, když:
  • máte náladu na tragikomiku,
  • chcete knihu, která se čte sama,
  • rádi přijímáte život takový, jaký je.
Nečtěte, když:
  • nemáte soucit,
  • jste přesvědčeni, že o vážných tématech by se mělo psát jen vážně,
  • chcete opravdický detektivní příběh se vším všudy.
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli má Christopher jako domácího mazlíčka krysu a moje máma se myší bojí, pak tuto knihu hodnotím jako činčilu.

Levandulové crème brûlée

úterý 11. srpna 2015

S crème brûlée jsem se poprvé setkala ve filmu Amélie z Montmartru. Pamatujete, jak vyjmenovávala věci, které má na světě nejraději a jednou z nich bylo právě rozbíjení krusty na crème brûlée? To jsem ještě nevěděla, jak je to dobré! A hlavně jak variabilní to je dezert. Vanilková klasika, příchuť zeleného čaje nebo obyčejný karamel. Ale dneska to vezmeme pořádně po francouzsku. Bude levandulové!

Na 4 menší mističky nebo jedno velké crème brûlée:
  • 500 ml smetany ke šlehání (the fatter the better)
  • 4 žloutky
  • 90 g cukru krupice
  • lžička sušené levandule
  • máslo na vymazání formy


Crème brûlée připravujte s jednodenním předstihem, ale jinak se není čeho bát. Troubu předehřejte na 150°C a zapékací mističky nebo jednu větší misku vymažte máslem. Potřebovat budete také další větší a vyšší pekáček, do kterého zapékací misky můžete postavit. Smetanu v hrnci smíchejte se sušenou levandulí a na středním plameni ohřívejte. Těsně před tím, než smetana začne vřít, hrnec z plotny sundejte a nechte směs aspoň 5 minut chladnout. Zatím v míse vyšlehejte žloutky s 65 g cukru do nadýchané, světle žluté pěny. 

Vychladlou smetanu přelijte přes husté sítko tak, abyste z ní odstranili všechnu levanduli. Smetana už je ovoněná a samotná levandule by při jídle překážela. Čistou smetanu pak po částech přidávejte a ručně vmíchávejte ke žloutkové pěně. Vzniklou hmotu rovnoměrně nalijte do vymazaných zapékacích misek. Ty postavte do většího pekáčku. V rychlovarné konvici přiveďte k varu dostatek vody, kterou nalijte do pekáčku tak, aby voda sahala asi do poloviny výšky zapékacích misek naplněných levandulovým krémem. Opatrně vše přemístěte do trouby a pečte hodinu.

Po hodině pekáček vyndejte a celé i s vodou to nechte chladnout. Zapékací misky s crème brûlée pak přes noc nechejte odpočívat v lednici. Ráno krém v tenké, rovnoměrné vrstvě posypte cukrem. Můžete zvolit i třtinový. Pokud máte flambovací pistoli, tak se máte! Určitě ji použijte a cukr jednoduše zkaramelizujte tak, aby vznikla pěkná krusta. My ostatní použijeme troubu s nastavením na grilování. Pořádně to hlídejte, protože to jde všechno strašně rychle a černý cukr/karamel fakt není dobrý. Raději rezignujte na dokonalou krustu a nechte cukr jen mírně zkaramelizovat. Pak vše nechte opět pár hodin chladit v lednici.


A teď už konečně vezměte lžičku a rozbijte krustu! Dostanete se k jemnému, sladkému krému, který voní a chutná levandulově. Myslete na Provence a na to, jak jste rádi, že je léto! Abyste zachovali fialové téma, můžete si crème brûlée vychutnávat i s čerstvými borůvkami bokem.

Bon appétit!

Holky knihomolky a jejich knižní blogy

sobota 8. srpna 2015

Řeknu vám takové tajemství. Než jsem začala psát Cukrovatu, tak jsem žádné české knižní blogy nečetla. Kdybych ale četla těch pět, které vám chci ukázat, tak bych o knihách raději nepsala. Tyhle holky to totiž dělají skvěle. Srdcem, osobitě a s opravdovou lehkostí. Jestli některou neznáte, tak to napravte! Teď!

What Jane Read

Janě neunikne žádná novinka! Zvládá tak nějak všechno -  věhlasné hity, young adult, kuchařky, klasiku a sem tam i něco českého. Všechno to obohacuje články ze života a tím k sobě své čtenáře poutá. Máte totiž pocit, jakože je Jana vaše známá. Taková spolužačka, kterou potkáváte na chodbě a hodně o ní slýcháte, i když se osobně neznáte. Jana píše recenze jak mají být. S vlastním názorem i střízlivým zhodnocením celé knihy. Plus s pěknými fotkami!



Knihy nekoušou

Bára (Bastera) je další blogová stálice. Najdete u ní dobré krimi, příběhy "ze života", detektivní klasiku a tak nějak všechno mezi tím. Zdá se mi, že Bára má ustálený vkus, který nepodléhá aktuálním trendům knižního marketingu a to je jedině dobře! Aspoň to máme pěkně pestré! A navíc Bastera točí i videa na YouTube. Videa bývají delší, takže si k nim udělejte kafe a nechte se inspirovat. Bára mě baví. 


Book lords

Book lords je blog zvláštní tím, že má dvě autorky - Myanmar a eM., i když Myanmar poslední dobou přispívá asi o něco více. Recenze holek jsou pěkně strukturované. Poměrně rozsáhlé ukázky z textu, hodně informací o knize samotné a prožitcích u čtení. A na závěr veškeré detaily o knize. Chybí snad jen cena. Což je pochopitelné. 


Knižní přátelství

Veronika z Knižního přátelství, to je zase něco úplně jiného! Na první pohled romantička. Klasika jako Jane Austen nebo sestry Brontëovy se u ní mají moc dobře. Má ta nejhezčí vydání, která fotí na nadýchaných polštářích a mezi květy, takže to vypadá, že jste se opravdu přenesli v čase. Tenhle blog je útočištěm všech milostných příběhů. Tragických, klasických, naivních, milých i předem odsouzených k záhubě. <3



Dee&Books

Dita je moje krevní skupina. S ničím se moc nemaže a ironické poznámky má stále při ruce. Nevyhýbá se novinkám a přístupnější literatuře, ale vůbec mi to nevadí. Navíc ji omlouvá, že se pohybuje v marketingu a to prostě těm novinkám asi neodoláte. Sama tomu taky podléhám. Když už nějakou knihu vidíte po dvacáté, tak si prostě řeknete, že na ní asi něco bude! Kromě zábavného čtení se mi Dee&Books líbí i vizuálně. Dita si totiž umí vyhrát s úvodním obrázkem, který mě spolehlivě naláká ke čtení. No jo, ten marketing. Snad zase brzy přijde nový článek! 


Tak co, už se s holkama znáte? Na který knižní blog se rádi vracíte vy? A co musí dobrý knižní blog mít? 

Kostičas - Samantha Shannon

čtvrtek 6. srpna 2015

Najdete nás všude, na každé ulici. Žijeme způsobem, který by se téměř dal považovat za normální, jen byste se nesměli dívat moc pozorně.
Paige Mahoney je devatenáctiletá dívka, která žije v Londýně v roce 2059. Je to ale jiný Londýn, než jak ho známe dneska. Lidem rozhodně nevládne Charles s Camillou, ani William s Kate, natož roztomilý princ George. Tohle je Londýn, kterému vládne Scion a ten jde po všech vidoucích, včetně Paige. Co to přesně znamená?

Vidoucí jsou lidé, kteří dokáží různými způsoby navazovat kontakt s mrtvými dušemi nebo aurami a dušemi jiných lidí. Někteří pomocí karet, jiní pomocí zvláštního jazyka a někteří používají vlastní vědomí. Tohle všechno je ale ve Scionu zakázáno a vidoucí jsou nuceni žít v ilegalitě. A tak Paige své schopnosti využívá ve prospěch gangu, který působí v okolí Covent Garden. Dokud svými schopnostmi někoho nechtěně nepřipraví o život. Pak se začnou dít věci!

Kostičas je fantaskní dystopie. Proto se v první polovině knihy nenechte zastrašit neznámými pojmy a tím, že nic pořádně nedává smysl. V druhé půlce už vás pohltí děj a ty nejzákladnější termíny dávno budete mít v malíku. Přiznávám ale, že někdy to vysvětlování událostí, které předcházely ději knihy, mělo hluchá místa a tak jsem občas tápala v tom, proč se děje to, co se děje. Celkovou čtivost ale Kostičasu upřít nemůžu. Akce, přátelství, romantika, zrada, zloba, důvěra. Všechno to tam je. 

Z Kostičasu bude sedmidílná série. To může být jediný důvod, proč autorku přirovnávají k J. K. Rowling. Nový Harry Potter to rozhodně není. Ani zdaleka. A trochu doufám, že si těch sedm knih Shannon ještě rozmyslí. Pokud ve Vidořádu, který má vyjít v říjnu, dramaticky nepřekvapí, tak načrtnutá dějová linka a čtenářova pozornost vydrží tak maximálně tři knihy. On je totiž rozdíl mezi čtivostí a propracovaným příběhem. 

Kniha je o:
snové krajině, vidopánech, Refájcích, amarantu, kostihrabech, éteru, ektoplazmě, bzučácích a poltergeistech.

Čtěte, když:
  • chcete vědět, co všechna ta slova v předchozím odstavci znamenají,
  • vás baví dystopie a mládežnické sci-fi,
  • máte rádi knihy zasazené do prostředí Londýna/ Anglie.
Nečtěte, když:
  • vás odrazuje tematizace mystična, duchovna, duší a aury,
  • vás nebaví poznávat nové světy s vlastními pravidly,
  • nemáte v knihách rádi naivní hlavní hrdinky.
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli vidoucí cítí zbloudilé duše a já se bojím každého zavrzání dřevěné podlahy, pak tuto knihu hodnotím jako Krotitele duchů.

Sladká omeleta

úterý 4. srpna 2015

Na světě existují dvě jídla, kvůli kterým se vyplatí pořídit si pánev, kterou můžete dát i do trouby. Bramborová fritata s chilli a omeleta z trouby! S omeletou z trouby mě seznámila Florentýna ve své snídaňové kuchařce a od té doby se zařadila mezi ranní stálice, které se pravidelně objevují v mé jídelně. Taková omeleta je totiž jednoduchá, praktická a hlavně fakt dobrá.

Na jednu pánev:
  • 4 vejce
  • 125 g mouky
  • 200 ml mléka
  • 1 lžíce cukru krupice
  • špetka soli
  • 2 lžíce másla
  • 200 g lesního ovoce
  • moučkový cukr


Troubu rozehřejte na 200°C a na pánvi rozpusťte máslo. V míse smíchejte vejce s mlékem a cukrem. Následně přidejte mouku. Protože se po ránu nechci namáhat, tak na všechno používám ruční mixér. Je to tak jednodušší a rychlejší. Ale pokud nechcete rušit spící spolubydlící, tak to určitě zvládnete i s obyčejnou metličkou. 

Když je směs pořádně promíchaná, tak už je i máslo na pánvi rozpuštěné. Vypněte sporák a směs nalijte do pánve. Vše zakončete rovnoměrným navrstvením ovoce. Běžně používám mraženou lesní směs, ale s čerstvými jahodami byla omeleta zatím úplně nejlepší. No a teď pánev dejte do trouby a pečte 20 - 25 minut. A v tomhle tkví praktičnost omelety z trouby! Zatímco se peče se stihnu dát do pořádku, umyju nádobí ze včerejšího večera a uvařím kafe. Zázrak! 


Díky máslu se omeleta odlepí a okraje se zvednou. Omeletu jím nejraději ještě teplou, protože v takovém stavu je ideální kombinace másla a moučkového cukru, kterým při konečném posypávání nešetřím. Jednak je to dobré a taky to moc pěkně vypadá. Když omeletu snídají dva méně hladoví jedinci, tak mohou polovinu schovat na další ráno a pak už ji v troubě jenom ohřát. Další praktická věc, že? Na druhý den je malinko sušší, ale to není nic s čím by si neporadila trocha zakysané smetany bokem.


Recept uveřejňuji se svolením Jany Florentýny Zatloukalové, autorky Snídaňě u Florentýny. 

Snídaně u Florentýny

sobota 1. srpna 2015

Florentýně už jsem tady jednou lásku vyznávala. Od té doby se ale má sbírka kuchařek rozrostla i o tu její poslední - Snídaně u Florentýny. Přinesl mi ji Ježíšek a za toho půl roku jsem ji už přečetla tam a zpátky. A taky jsem ji prozkoušela prakticky. Kuchařka je sice jiná vzhledem, ale obsahem je to pořád to, na co jsem zvyklá a co u Florentýny hledám.


S Florentýnou totiž nedostanete obyčejnou kuchařku, tj. sumu receptů. Dostanete taky příběhy, lidskost a opravdový návod na to, jak to udělat, aby se jídlo podařilo. A nemyslete si, že tentokrát jde jenom o snídaně. Je to kuchařka na celé dopoledne. Takže se naučíte péct domácí pečivo, dělat skvělé pomazánky, snídaňové kaše, obědy do krabičky a víkendový brunch. A taky nápoje. To je vždycky můj problém. S jídlem si nějak poradím, ale vymyslet něco originálního k pití nezvládám. Zvlášť pokud to má být nealkoholické, což se ráno tak nějak očekává. I když i Florentýna se přes čaje, limonády a sirupy dostává až ke snídani se šampaňským.

Jak by ne, když je celé vydání variací na Snídani u Tiffanyho. Asi i proto je celá kniha tak nějak víc princeznovská. Knize kraluje Tifannyho modrá, kroucené písmo a romantické fotky, podle kterých se zdá, že každá snídaně by měla proběhnout v posteli a nejlépe na povlečení ze 100% egyptské bavlny. To mě občas při vaření ve všední den drásá, ale na druhou stranu je pěkné se zasnít a představit si, jaké by to bylo. Pak si ale uvědomím, že drobky v posteli bych nesnesla a vrátím se zpátky na jídelní židli. A vychutnávám si Snídani u Florentýny. Nejraději nadýchanou omeletu z trouby.


Čtěte, když:
  • snídáte, svačíte a obědváte,
  • víte, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne,
  • chcete vaší něžnější polovičce připravit královskou snídani, kterou si zaslouží!
Nečtěte, když:
  • hledáte maskulinní kuchařku,
  • neoceníte tipy na vaření klasiky, jako jsou míchaná vejce,
  • ráno zvládnete tak akorát namazat rohlík máslem a nechcete na tom nic měnit.
Hodnocení: 
Jestli jsem dnes snídala banán s jogurtem, ale nejraději bych si dala palačinky, pak tuto kuchařku hodnotím jako vejce Benedikt.

Já, Poutník - Terry Hayes

čtvrtek 30. července 2015

Mladá žena ve vaně je absolutně k nepoznání - tři dny, které strávila ponořená v kyselině, zlikvidovaly všechny její obličejové rysy.
Poutníku, to ještě netušíš, že tě tahle rozleptaná mrtvola, kterou sis sám pro sebe pojmenoval Eleanor, podle jedné písničky Beatles, dovede někam úplně jinam. Celý tvůj život je vůbec nějaký propletený a popletený. Asi to bude tím, že jsi špička svého oboru. Oboru, kterému se může věnovat jenom někdo, kdo se už dávno vzdal všeho, na čem lpěl.


Poutník je skvělý agent amerických tajných služeb. Identity střídá tak často, jako některé ženy barvu vlasů. A protože je nejlepší, je pověřen jedním z nejnáročnějších úkolů. Najít toho, kdo se chystá zničit USA a celý svět biologickými zbraněmi. Přitom o něm neví nic. Jenom to, že kdesi v Afghánských horách vyrobil něco s apokalyptickým potenciálem. Tak hodně štěstí, Poutníku.

Terry Hayes napsal super špionážní thriller. Zvládá akci, napětí, to správné protnutí dějových linek, myšlenkové pochody i super popisy. Kapitoly jsou krátké a zvlášť v závěru jsem to ocenila. Dost často jsem musela knížku na pár minut odložit, abych vstřebala, co se to zase stalo! Kniha má filmový potenciál. Autor píše i scénáře, což prostě nezapře, ale čtivé je to skvěle. Konec nekomentuju. Přečtěte si to! Ideálně jako e-book, protože 760 stran už je pěkná činka. 

Kniha je o:
kyselině, mobilech bez baterky, Downově syndromu, waterboardingu, lékaři, jachtách a nehašeném vápně.

Čtěte, když:
  • chcete dlouhou a čtivou knihu,
  • máte rádi Jamese Bonda,
  • baví vás špionážní puzzle.
Nečtěte, když:
  • vás dokážou rozhodit nechutné detaily úmrtí a mučení,
  • nevěříte v lidskost,
  • vás štve klasické rozdělení hodný Američan, zlý Arab. 
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli Poutník bojuje s teroristy a já s pavoukem v koupelně, pak tuto knihu hodnotím jako boj s větrnými mlýny.

Ricottový koláč

úterý 28. července 2015

Vyhlašuji ovocnou pauzu! Dnešní vypečené úterý je normální koláč, který můžete udělat v jakékoli roční době. Ricottu a mandle koupíte vždycky. Přirozená bezlepkovost je výhodou, ale ne hlavní hodnotou. Tu poznáte, až to ochutnáte!

Na jeden koláč:
  • 120 g másla
  • 275 g krupicového cukru
  • kůra z jednoho citronu
  • 4 vejce
  • 240 g mandlové mouky
  • 300 g ricotty
  • plátky mandlí na ozdobu


U ricottového koláče nepodceňujte přípravu! Máslo je změklé, trouba se rozehřívá na 160°C, dortová forma je vymazaná máslem, případně vyložená pečicím papírem. A teď už jedeme. Máslo vyšlehejte se vším cukrem do světle žlutého krému. Použijte kuchyňský robot nebo ruční mixér. Až se budete blížit ke konci, přidejte i citronovou kůru. Do krému pak po jednom vešlehávejte žloutky. K tmavě žluté pěně přidejte mandlovou mouku a míchejte, dokud se vše pěkně nepropojí. V závěru úvodní části přidejte veškerou ricottu a opět se řádným promícháním ujistěte, že se všechny ingredience rovnoměrně spojily.

Ve druhé míse ze čtyř bílků ušlehejte pevný sníh. Ten pak po malých částech zlehka přidávejte k ricottovému těstu. Už jste to na Cukrovatě četli několikrát. Pomalu, po částech, hlavně aby se to nezdrclo. Až takto spotřebujete všechen bílkový sníh, tak těsto rovnoměrně přelijte do dortové formy. Povrch posypte plátky mandlí. Za mě čím víc, tím líp. Pečte na 160°C asi 45 minut. Z hotového koláče vytáhnete čistou špejli. Nic nového pod sluncem.


Jestli existuje něco jako kavárenský koláč, pak je to tohle. Nemluvím zrovna o prvorepublikových kavárnách, ale spíš o těch s barem z neopracovaného masivu, kostkovaným prostíráním, dřevěnou podlahou a krémovými polštáři na židlích. Křupavé mandle na povrchu a uvnitř sladké, vláčné až vlhké těsto. K hořké černé kávě ideální. Bodne třeba po odpolední procházce lesem. Taky když přijde na návštěvu někdo, u koho si přejete, aby neodešel. Nebo když vám prší v hlavě, i když je venku ten nejlepší letní den.


Colours of Ostrava

sobota 25. července 2015

Colours of Ostrava jsou esencí mých oblíbených pocitů z minulého Sobotního mišmaše. Koncerty, léto, inspirativní lidé, bytí. Jsou to čtyři nejlepší dny v roce, které s přehledem překonají i mé milované Vánoce. Od čtvrtka do neděle se posunu někam mimo prostor a čas. Je jenom Colours a na ničem jiném nezáleží. Letos pro mě po desáté v řadě. Asi si říkáte, že je to divné. Přece je to jenom festival. Pár koncertů pohromadě, nějaké ty langoše, pivo, smradlaví lidi ze stanového městečka a upocená páska na ruce. Mýlíte se. Strašně moc se mýlíte! 


Jsem ochotná uznat, že svou roli hraje to, že Ostrava je mé rodné město, na které jsem právě v těch pár dnech neskutečně pyšná. Byla jsem, i když to celé probíhalo v centru města s několika tisíci návštěvníky a jsem i teď, když se festival rozrostl na 40 000 lidí a přesunul k bývalým vysokým pecím, do areálu, který je Národní kulturní památkou. A že je to tam neskutečně boží, musí uznat hlavně lidi, kteří tu industriální masu nikdy dřív neviděli. Jenže unikátní atmosféru kromě těch tun železa tvoří hlavně lidé. Colours není pro vyhraněnou skupinu lidí. Chodí tam mladí, staří, rodiny s dětmi, party kámošů. Všichni si tam totiž něco najdou a všichni se baví. Usmíváme se na sebe a za každé nechtěné šťouchnutí se omlouváme. Je to samé: S dovolením. Nezlobte se. Vidíte přese mě? Vy jste v řadě poslední? Nikdy jsem neslyšela o tom, že by bylo někomu z mých známých něco ukradeno. Kdyby takhle fungoval svět...


Koncerty jsou samozřejmě základ všeho, ale ty si nechám jako zlatý hřeb. Musím totiž říct, že doprovodný program je dokonalý a dokázal by vydat na samostatný festival. Což bych vlastně dost uvítala, protože nic nestíhám! Diskusní scéna, výstavy v U6 a Světě techniky, vyhlídková věž s kavárnou, taneční workshopy, filmy a já nevím co všechno. Vlastní scénu mají i děti. Dospělí zase prostor okupovaný Jackem Danielsem, kde si kromě whiskey z Tennessee můžete zkusit složit sud anebo hrát jenga ve skoro životní velikosti. Nějaký ten chill to totiž chce. Zvlášť v tom vedru, které naštěstí v posledních třech ročnících neúnavně panovalo!


No a teď už vám řeknu, proč miluju Colours. Protože Zlata Holušová dokáže do naší malé země a ještě menši Ostravy přivézt neskutečné hudební záležitosti. Vidí si dál než na špičku nosu a jde jí o to, aby každému přinesla zážitky. U mě se jí to daří neskutečně. Letos jsem při koncertech vystřídala všechny emoce. Od slz smutku po extatické jančení. Mám trochu strach z toho, že jsem letos viděla i Clean Bandit AKA bad 90s throwback, ale chápu, že spolu s Rudimental přilákali spoustu platících návštěvníků. Věřím, že z nich Colours něco vychová. Jsou ještě mladí. Festival vychoval i mě. Dřív bych z těchto koncertů znechuceně odešla, ale letos jsem se rozhodla být tolerantní, potlačila jsem nevolnost a střihla si pár ironických tanečků. Ibiza experience. Never more.


Pak tady jsou ale ty lahůdky a splněné sny. Letos hlavně KASABIAN. Chápete? Koncert Kasabian. Naživo. Být tam. Vepředu. Znát každou písničku, skákat, řvát, tleskat a mávat rukama, dokud neupadnou. Pak neskutečná a nadpozemská St. Vincent. Nejsympatičtější Augustines. Nejpozitivnější MIKA. Nejzádumčivější William Fitzsimmons. A sexy Heymoonshaker. Celkem jsem viděla 19 koncertů. Při ceně lístku 1450 Kč je to pod 80 Kč za koncert. Cajk. Ale hlavně to je 19 hodin nejčistší energie, která mě bude celý rok zase držet s hlavou nad hladinou všedního dne. 

Od pondělí přemýšlím o tom, kdo přijede příště. Neskutečně se těším, i když ještě zpracovávám letošní zážitky! Už aby to bylo. 14. července 2016 začínáme! Potkáme se? 

The Rosie Project - Graeme Simsion

čtvrtek 23. července 2015

A questionnaire! Such an obvious solution. A purpose-built, scientifically valid instrument incorporating current best practice to filter out the time wasters, the disorganized, the ice-cream discriminators, the visual-harassment complainers, the crystal gazers, the horoscope readers, the fashion obsessives, the religious fanatics, the vegans, the sports watchers, the creationists, the smokers, the scientifically illiterate, the homeopaths, leaving, ideally, the perfect partner, or, realistically, a manageable short list of candidates. 
Done, kdyby to bylo tak jednoduché, tak by už dávno existovala úspěšně fungující seznamovací agentura, která by vybírala spřízněné duše podle ideální kombinace kompatibilních kolonek. Sňatkový trh logice a racionálnímu uvažování nepodléhá zcela. Něco o tom vím. Pár let jsem se tím zabývala. A ty už jsi na to taky přišel.

¨

Don Tillman je univerzitní profesor genetiky, který zjevně trpí mírnou formou některé z mentálních poruch, což jej sice činí nesmírně inteligentním, ale pro běžný společenský život lehce nekompatibilním. Don nerozlišuje význam tvrzení podle intonace. Dělá to, co je funkční a to, co se má. Den má rozfázovaný tak, aby stihl vše v přísně daném poměru. Jednoho dne se ale rozhodne, že by si rád našel ženu. A protože obyčejné randění není ani trochu efektivní, zahájí projekt Manželka. 

Po celou dobu jsem si hlavního hrdinu představovala jako Sheldona Coopera ze seriálu The Big Bang Theory. Pokud seriál znáte, tak se tomu asi nevyhnete, protože jejich charakteristiky jsou dost podobné. Až na to, že Don není posedlý komiksy a vláčky. I tak se ale dostává do spousty vtipných a absurdních situací. Celý příběh je milý, lidský a docela zábavný. I přes to, že vývoj je nepřekvapivý a nevyhýbá se některým klišé amerických romantických filmů. Projekt Manželka ale účel splnil. Pobavila jsem se a odpočinula jsem si. 

Mimochodem, knihu jsem četla v originále jako The Rosie Project. České vydání existuje právě pod názvem Projekt Manželka.

Kniha je o:
DNA, plese, přátelství, humrech, dochvilnosti, státech světa, dotaznících, koktejlech a saku.

Čtěte, když:
  • se potřebujete zasmát,
  • snesete lehce kýčovitou romantiku,
  • máte rádi seriál The Big Bang Theory.
Nečtěte, když:
  • jste morous!
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli Don jezdí na kole a já chodím pěšky, pak tuhle knihu hodnotím jako jízdu na longboardu.

Borůvkový nepečený dort

úterý 21. července 2015

Mohla bych mluvit o tom, že mě důležité životní události a jubilea nutí bilancovat a přemýšlet nad životem, ale kašlu na to. Zítra je mi pětadvacet a nedávno jsem odpromovala a ze všeho nejvíc bych si přála být zase malá holka a už tam zůstat. Tak aspoň udělám dort, který jsem jako malá milovala. Je neskutečný, lahodný a jednoduchý. Vlastně nevím, jestli se tyhle nepečené dorty dětem dělají, protože jim chutnají, nebo proto, aby maminky neměly moc práce v kuchyni. Snad od každého něco.

Na jedno borůvkové blaho:
  • 200 g piškotů
  • 400 g zakysané smetany
  • 200 g smetany ke šlehání
  • 60 g moučkového cukru
  • malý panák rumu nebo whiskey
  • 1 l borůvek


Dort připravujte s jednodenním předstihem, aby se piškoty stihly pořádně nasáknout. Je to úplně jednoduché. Nejprve ušlehejte šlehačku do tuha. Přidejte všechnu zakysanou smetanu a moučkový cukr. Jeho množství můžete upravit podle toho, jak moc sladké máte rádi. Tohle je taková střední varianta. Všechno pořádně promíchejte. Klidně ručním mixérem. Pokud používáte čerstvé borůvky, tak je omyjte a nechte okapat.


Vytáhněte kulatou dortovou formu a na dno naskládejte piškoty v soustředných kruzích. Když to nevychází, tak velikost piškotu ulomením upravte. Piškoty z lehka pokapejte alkoholem. Nemám doma tuzemák, ale protože jsem velká holka, nahradila jsem ho Jamesonem. Pokud bude dort pro děti, tak šetřete, nebo alkohol vynechejte. Následně na piškoty rovnoměrně navrstvěte část smetanové hmoty. Měla by to být asi třetina. Na vrstvu smetany pak přijde vrstva borůvek. A pak už opakujte takto: vrstva piškotů, alkohol, smetanová vrstva, borůvky, vrstva piškotů, alkohol, smetanová vrstva. Hotovo. Dort nechte v lednici do druhého dne.



Hotový dort můžete dozdobit zbylými borůvkami a pokud chcete ještě hezčí vzhled, pak jeho boky po vytažení z korpusu dozdobte další smetanovou směsí. Když dort jíte, tak myslete na panenky, schovávanou a plyšáky. PS: Bezleková varianta je jednoduchá. Koupíte bezlepkové piškoty, které nejsou ani moc drahé. 

15 pocitů

sobota 18. července 2015

To tak jednou prokrastinuji s YouTube a narazím na video bratrů Greenů, které se jmenuje 15 of My Favourite Feelings. Žádné překvapení se nekoná. Video je o 15 oblíbených pocitech Hanka Greena. Dost se mi to líbilo a tak jsem si řekla, že se s vámi podělím o ty své. Publikovatelné.

Vrnící kočka - Moje kočka je bezkontaktní. A o to víc si vážím toho, když sama od sebe přijde, zavrní a dá najevo, že nutně potřebuje pohladit, hrát si, lehnout si na rozečtený časopis. Mám z toho hroznou radost, protože vím, že mě má ráda. Nikdo ji nenutil. Přišla sama. A nevadí mi, ani když mě kvůli tomu budí uprostřed noci.


Létání letadlem - Obzvlášť start, kdy vás ta síla a rychlost přišpendlí k sedadlu. A taky všechno kolem. Ruch letiště (pokud zrovna neletíte z Tuřan), nadávání na kontroly, letušky a piloti, tabule odletů a příletů, výhled z letadla, létání v noci, létání ve dne, kufry a těšení se.

Cestování - Nejjednodušší způsob jak se zbavit stereotypu. Odjet pryč. Změna prostředí mi dodává neskutečnou energii. Mám pocit, že musím všechno vidět a kdyby to šlo, tak bych si atmosféru každého místa odvezla s sebou. Pěkně zašpuntovanou v nějaké lahvi od místního oblíbeného pití. Jenom pomyšlení na to, že někam pojedu mi zvyšuje tep. V přímé úměře se vzdáleností. 

Koncerty - Každý koncert je jedinečný zážitek. Předávání pozitivní energie skrz hudbu, tanec, skákání, smích i slzy. Z pódia k publiku a zase zpátky. Z koncertů svých oblíbených kapel si odnáším fyzické i psychické vjemy, které se mi evokují vždycky, když tu hudbu slyším znovu. Je to pro mě dost nepopsatelné, ale na koncertech se se mnou něco děje. A to něco je můj oblíbený, nepředatelný pocit. Tak zahoďte ty mobily a foťáky! Stejně nic dobrého nenatočíte a přicházíte o to, kvůli čemu tam jste!

Inspirativní lidi - Univerzitní přednášky, TEDx, Pecha Kucha a jakákoli setkání se zajímavými lidmi. Hrozně ráda poslouchám, co ostatní rádi dělají. Nadšení je přenositelné a jiné úhly pohledu na svět zase nesmírně obohacující. Když vidím někoho zapáleného, tak mu vždycky držím palce a chci všechno vědět. A klíčí ve mě pocit, že i já můžu něco dokázat. 

Odškrtnutý úkol - Sama sobě připravuju život plný seznamů s úkoly. Denní, týdenní, celoživotní. Dělám to, abych si pak mohla užít ten pocit, když nějakou položku splním. Je hotová, odškrtnutá a už se k ní nemusím vracet. Hotovo.


Léto - Jsem letní dítě a dokážu vymyslet stovky důvodů, proč je léto perfektní. Léto je nejlepší roční doba a můj oblíbený stav mysli. Svítí totiž slunce, je světlo a teplo. To všechno dává dohromady energii, na kterou pak jedu celý rok. Už jenom to letní ráno a snídaně venku, kdy je ještě docela chládek, ale ve vzduchu už cítíte, že ten den bude vedro k nevydržení, tzn. hot yoga zdarma, všude a pro všechny! Víte, kolik se za to normálně platí? 

Pečení - Když nakyne buchta. Když pěkně nazdobím dort. Když si chce někdo přidat. Z takových věcí si někdy radostí i poskočím.

Knihy - Knihkupectví, knihovny, domácí knihovničky, antikvariáty, internetová knihkupectví. Všechno! To vybírání! Doporučování knížek. Začátek, prostředek i konec knihy. Pěkná věta. WTF momenty, kdy nevím, jestli jako fakt? Krásné obálky. To všechno si strašně užívám. Někdy se z pohledu na knížku začnu celá třepat. 

Čisté povlečení - Voňavé, vyžehlené a čisté povlečení a prostěradlo. Luxus. Škoda, že to vydrží tak dvě noci.

Pohled ve schránce - Přijdu ke schránce a okem kontroluju, jestli v ní něco není a když vidím pohled, tak jásám a vrážím klíček do dvířek, kterými následně škubnu tak, že málem upadnou. A pak už mám v ruce pohled, který dost často není ani pro mě. Stejně se aspoň kouknu na obrázek. 

Brečet smíchy - Ten smích, kdy nemůžete popadnout dech, smějete se už jenom nehlasně a pak vydáte neskutečný hýkavý zvuk. Válíte se po zemi a z očí vám tečou slzy smíchu. Nedá se to zastavit, protože už vlastně ani nevíte, proč se tak strašně smějete. To je ten nejlepší smích.  

Uklizený byt - Nestelu si postel a prach taky moc neutírám. Ale když nemám čistou koupelnu, kuchyň, včetně lednice a vysátou podlahu, tak jsem nervózní. Hodně. Asi to mám po mamce. Hlavně ty podlahy. Ten večer po tom, co uklidím úplně celý byt, zažívám pocit dokonalého klidu. Pořádek v bytě pro mě znamená i pořádek v hlavě.


Bytí - Když vím, že zrovna teď stačí jenom být. Dodržování tradice dopoledního a odpoledního kafe s každým, kdo je zrovna doma. Celonoční vylívání srdcí s kámoškou nad - chtělo by se říct sklenkou vína, ale buďme realisti - lahví whiskey. Každá chvíle, kdy nikdo nemusí nic dokazovat a podávat výkon, protože je tam, kde má být.

Cukrouši - Každý komentář, každý like a každý Cukrouš a Cukrouška. Všechno to pro mě znamená víc, než si chci připustit. Že sem chodíte, je pocit zadostiučinění a radosti. Že něco, co dělám jenom proto, že mě to baví, láká i někoho jiného, cizího. Že vám to stojí za ten čas. Je to hlavně pocit vděku. Tak vďaka.

A teď vy! Jaké jsou vaše oblíbené pocity? Co vás naplňuje radostí a nadšením? 

Dovolenkáři - Emma Straub

čtvrtek 16. července 2015

"Třebaže dovolenou s úzkostlivou pečlivostí naplánovali už v únoru, tedy měsíce předtím, než si Jim nechal vyklouznout svou práci v časopise, načasování bylo momentálně takové, že by se od Fran dal očekávat minimálně jeden hodně hlasitý hysterák denně."
Jime, asi se Fran nemůžeš úplně divit. Je ti skoro šedesát a jak by řekl náš bývalý prezident, přistihli tě při přecházení na červenou. Kromě práce taky asi přijdeš o pětatřicetileté manželství. Jedině, že by dovolená na Mallorce byla řešením. Dovolená, na které kromě tvé ženy bude taky Sylvia, Bobby, Carmen, Charlie a Lawrence.


Sylvia, osmnácitletá dcera po maturitě, která čeká, že na dovolené přijde o panenství s nějakým sexy Španělem. Nečekané. Bobby s sebou bere svou starší, dlouholetou přítelkyně Carmen a své pracovní problémy. Charlie a Lawrence jsou homosexuální manželský pár, který doufá v adopci dítěte. No a Jim a Fran řeší klasickou krizi ve stylu: on se vyspal s mladou holkou, nic to neznamená, ona ho za to nesnáší, ale do rozvodu se nehrnou. 

Připadá mi to, jako by se autorka snažila, aby v knížce bylo pro každého něco a celé to zalila do medové polevy v podobě písečných pláží, dokonalého počasí, skvělého jídla a úžasné vily, kde tahle skupina obrušuje své třecí plochy. Trocha zamilovanosti, špetka nenávisti, nějaké to sociální drama, kilo vztahů a snaha o komické momenty. Třeba když se Fran na hodině tenisu sama udeří raketou do čela tak, že ztratí vědomí. A tak je to u Dovolenkářů se vším. K bazénu akorát. 

Kniha je o:
plážích, dětech, tenise, dluzích, bazénu, proteinových koktejlech, hádkách, tapas a nevěře.

Čtěte, když:
  • jste na dovolené,
  • vám nevadí číst něco, co už tady tisíckrát bylo a mnohdy i lépe,
  • potřebujete nemyslet.
Nečtěte, když:
  • od knihy čekáte něco světoborného,
  • nemůžete vystát zpovykané Američany.
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli Postovi tráví dovolenou na Mallorce a já ráda jezdím do Londýna, pak tuto knihu hodnotím jako víkend na Máchově jezeře.

Recenzní výtisk zaslalo nakladatelství Cosmopolis. 

Třešňová bublanina

úterý 14. července 2015

Na létě je skvělých 5967 věcí. Jedna z nich je spousta čerstvého ovoce. Další pak dezerty, buchty a moučníky obsahující čerstvé ovoce. Třešňová bublanina je klasika. Do tohoto extra vláčného těsta ale můžete hodit i jiné ovoce, které jste v horkém letním dni obrali z keře, stromu nebo rostliny. Jahody, višně, rybíz, angrešt. Já měla zrovna po ruce třešně.

Na jeden menší pekáček bublaniny:
  • 80 g másla
  • 150 g moučkového cukru
  • 1 sáček vanilkového cukru
  • 3 vejce
  • 200 ml kefíru
  • 150 g polohrubé mouky
  • 150 g hladké mouky
  • 1 sáček kypřícího prášku
  • 500 g třešní


Bublanina je rychlá. I díky tomu, že máslo necháte rozpustit v rendlínku tak, aby nezačalo bublat. Zatímco se máslo rozpouští, nechte troubu rozehřívat na 180°C. Smíchejte ve velké míse vejce a kefír s moučkovým i vanilkovým cukrem. Všechno zalijte rozpuštěným a trochu zchladlým máslem. Do směsi přidejte všechnu mouku a kypřící prášek. Míchejte do hladka. Já jsem si pomohla ručním mixérem.

Připravené těsto nalijte do zapékací mísy. Použila jsem velikost cca 30x20 cm. A pak sypte třešně. Rovnoměrně, nerovnoměrně. Jak vám to přijde pod ruku. Dávám je nevypeckované, protože tak bublaninu vždycky dělá babička. Pecky pak můžete střílet po bráchovi. Bublaninu pečte asi 40 minut, ale po půl hodině už kontrolujte párátkem. Každá trouba peče jinak a díky kefíru je těsto, co se týče upečenosti, lehce zrádné a i upečené bude dost vláčné.


Teď už jenom pocukrovat moučkovým cukrem, nakrájet na kostky a sníst. K nedělní, slunečné snídani. K odpolednímu i dopolednímu kafi. Nebo jenom tak, protože je léto. A léto bez bublaniny prostě není léto. 
Recept z kuchařky Dity P. Text vlastní.

Čtení na léto

sobota 11. července 2015

Už mě trochu znáte, tak víte, že čtu v létě, v zimě. Ale letní čtení je něčím specifické. Možná tím, že čtu častěji venku, v parku, na balkoně, za denního světla a ve větší pohodě. V létě mívám chuť na jiné knihy než v jiných ročních dobách. A toto léto po knížkách úplně prahnu! Státnicová pauza mi neudělala dobře a potřebuju ty abstinenční příznaky nějak porazit. Co chci číst toto léto?



Něco oddechového
Regenerace je prý důležitá a tak ji budu aplikovat i na mozek. Dám si něco nenáročného (Dovolenkáři), něco vtipného (Projekt Manželka) a něco trochu romantického (Zakletý v čase). 

Něco krvavého a brutálního
Potom, co se trochu uklidním, tak určitě budu potřebovat nějaký ten adrenalin. Krev, násilí, mučení, vraždy a tak. To bude to pravé. Už dlouho se chystám na Já, Poutník a slibuji si od toho všechno zmiňované. Ráda bych přečetla i více Nesbø. Chci začít s Peterem Mayem a Johanem Theorinem. 

Něco dramatického
Nesmí chybět ani rodinná a lidská dramata. Odpustím si vyhrocené podmínky typu válka a nechám to tak nějak v rovině dneška. Dám si Všichni jsme z toho úplně na větvi. No a aby to nebyla úplná pohádka, tak zkusím i Hermafrodita od Eugenidese. Sebevraždy panen miluji a na tohle se těším! Kdyby se dostalo i na Palahniuka, tak by to bylo nejlepší. 

Něco dlouho očekávaného 
Inspirace videi z BookTube je nekonečná. Poslední dobou se už raději ani nedívám, protože by to znamenalo další objednávku z Amazonu a to nemůžu dopustit. Mám ale dvě knihy, kterých se nemůžu dočkat a už vyšly i česky. Miniaturista a Volání netvora. Miniaturista má nádhernou obálku a Volání netvora je skvěle ilustrované! Miniaturista je o jedné rodině, Volání netvora o jednom chlapci. Jak mám vědět, co číst dřív?

Něco fantastického
Taky to chce nějaký ten únik z reality. Holka s křídlama, co nejsou vodka s RedBullem, zní fakt dobře (Podivuhodné a krásné soužená Avy Lavander). A pak je taky na čase naučit se nějaké nové termíny a slova. Famfrpál už mám osvojený. Dám si Kostičas! Když bude dobrý, tak budu mít možnost plynule navázat, protože už brzy vyjde Vidořád. Bude to krása. 

A jak to máte s letním čtením vy? Zaujalo vás něco z mého přehledu? Co jste četli a co jste nečetli? A co musím okamžitě přečíst? Každá pomoc je vítána.

Cukrovaté léto, Cukrouši! Letos bude!

Holčička, která nechtěla vyrůst - Isabelle Caro

čtvrtek 9. července 2015

Maminka říkala, že se člověk musí zbavit i radosti z jídla. Po šest týdnů proto vařila jídla bez barvy a chuti. Například rýži s mlékem bez cukru, nebo jen samotné těstoviny, bez omáčky i bez másla. V normální době nebylo na jídle nic strašného, ale během půstu dosáhlo hranic stravitelnosti.
To ti, Isabelle, bylo sedm. A jak na tebe maminka byla pyšná, že už tak malá dokážeš společně s ní držet půst! Tvoje maminka moc radostí v životě neměla. Chtěla, abys nikdy nevyrostla. Chtěla tě mít pod kontrolou. A ty sis každý další centimetr výšky i šířky vyčítala. Rostla jsi. Maminku jsi zklamala. Nedokázala jsi tomu zabránit, i když ses celý život tak moc snažila.


Holčička, která nechtěla vyrůst není příběh o anorexii, tak jak si ho většina z nás představí. Žádná dospívající holka, co chce vypadat jako modelka z obálky. U Isabelle všechno začalo psychickým terorem v rodině, který Isabelle nastavoval pokřivené zrcadlo a uvrhl ji do toho nejbludnějšího ze všech bludných kruhů. 

Celý příběh je neskutečně smutný, syrový a bezvýchodný. K tomu všemu pravdivý a skutečný. Důkaz toho, že výchova je základ. Svůj příběh Isabelle vypráví od narození až do doby, kdy se nechala vyfotit nahá pro kampaň upozorňující na anorexii. Isabelle si dala předsevzetí, že se vyléčí natolik, aby se dožila svých šedesátých narozenin. A jak asi všichni víte, tomuto předsevzetí dostát nemohla. Zemřela v 29 letech. Už nevyroste. Snad je maminka ráda. 

Kniha je o:
šálách, zvracení, zpívání, kontrole, zahradě, Paříži, plastické chirurgii, herectví, výchově.

Čtěte, když:
  • máte dceru,
  • se neradi díváte do zrcadla,
  • obdivujete Hollywoodské hvězdy.
Nečtěte, když:
  • jste přecitlivělí,
  • jste psychicky nevyrovnaní,
  • potřebujete pohlazení po duši.
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli si Isabelle nechala vytetovat pihy na obličej a já mám svého origami ptáčka, pak tuto knihu hodnotím jako vytetovanou námořnickou kotvu.

Bazalková zmrzlina

úterý 7. července 2015

V létě potřebujete zmrzlinu. Zvlášť když je venku tak skvěle horko. Mám ráda všechny ty smetanové, dobré a tučné nanuky a kornouty s energetickou hodnotou tří hlavních jídel. Kromě ledu ochuceného ovocnou šťávou jsem sama nikdy žádnou zmrzlinu nepřipravila a tak jsem se rozhodla to změnit. A rovnou něco zajímavého. Žádná klasika, ale bazalka! 

Na 4 zmrzlinové poháry:
  • 15 g čerstvých bazalkových listů
  • 80 g cukru krupice
  • 80 g mascarpone
  • 350 g řeckého jogurtu


Příprava zmrzliny je taková princezna Koloběžka. Je časově náročná a není časově náročná. V kuchyni moc času nestrávíte, ale občas si na ni musíte vzpomenout a něco málo udělat. Začněte tím, že v mixéru nebo robotu rozšleháte umyté bazalkové listy s cukrem. Vznikne sytě zelená pasta, která vypadá jako přísada do nějakého prapodivného lektvaru.


K zelené pastě přidejte všechen jogurt a mascarpone. Pořádně promixujte, až bude hmota rovnoměrně světle zelená. Celé to přelijte do nízké nádoby, kterou můžete dát do mrazáku. Vanička od kupované zmrzliny je ideální. Nechte tuhnout asi 2 hodiny a pak hmotu znovu promixujte. Tohle udělejte aspoň 2x za sebou. Už chápete tu časovou (ne)náročnost? A pak už tuhou zmrzlinu můžete servírovat. 


Zajímavý postřeh mého bratra: ta zmrzlina chutná po bazalce. Šokující, já vím, ale je to opravdu tak. Je to bystrý hoch. Bazalkovou zmrzlinou neplýtvejte na konzervativce. Dejte jim polárkový dort a sami si pochutnejte na téhle dobrotě. Je akorát sladká a akorát smetanová. S ovocem výborná. 

Recept z kuchařky Albert Spolu u stolu. 

Neztraťte se

sobota 4. července 2015

Na světě je jenom málo věcí, které jsou lepší než cestování. Fakt málo. A když k cestování připojíte plánování s průvodcem v ruce, tak už fakt nevím. (Opomenu-li možnost cestovat s Christianem Balem.) Když není po ruce charismatický průvodce preferovaného pohlaví, musíte se do toho vložit sami. S papírovým průvodcem. Vybrat toho správného je stejně těžké, jako najít toho dobrého živého. Mým šampionem jsou Rough Guides.


Průvodce pročítám před cestou i v terénu. Před cestou se rozhoduji, co všechno potřebuji a musím vidět. Na to je ideální úvodní charakteristika místa a fotoseznam těch nejzajímavějších nebo nejtypičtějších věcí. To má Rough Guide vždycky. Ať už je to průvodce pro město, region nebo celý stát. V místě pobytu jsou pak super dílčí mapky v každé kapitole. Žádné další potřebovat nebudete. Navíc nedaleko hned najdete podrobné informace o historii všech zajímavých míst, včetně upozornění na detaily, které neznalé oko přehlédne. Takhle vám neuteče žádná podivná socha v průčelí budovy nebo pamětní deska na chodníku. Všechno najdete.

Rough Guide neopomíjí ani muzea a galerie. U těch nejvýznamnějších si předem můžete přečíst o tom, kde visí van Goghovy Slunečnice (pokud je zrovna nepřevezli na výroční výstavu zpátky do Amsterodamu) a které další sbírky byste neměli vynechat. Věřte mi, pokud na ty boží galerie typu Prado nebo British National Gallery nemáte celý den a spoustu energie, pak vás ta krása kolem zahltí a nebudete z toho mít vůbec nic. 


Tradičním soupeřem průvodců Rough Guides je Lonely Planet. Ten je prý lepší na výběr levného ubytování. Jak často hledáte ubytování na místě? Kdy naposledy jste si našli ubytování bez Booking.com? Přesně. Tím "přidaná" hodnota Lonely Planet odpadá. Má oblíbená část průvodce Rough Guides je úplně na konci. Jsou to takové ty zajímavosti typu Londýn v literatuře, historické souvislosti a významné osobnosti. Ideální čtení do letadla.

Proti dobrému průvodci může mluvit jedině cena. Ale i to má řešení! V dobré knihovně by se takový průvodce měl dát půjčit. Třeba v Moravské zemské knihovně to není problém. Tak až v létě někam pojedete, tak plánujte s průvodcem! Úplně vám to závidím. Kdybyste s tím potřebovali pomoct, tak dejte vědět. A hlavně se neztraťte!

Cukrovaté léto!

Mělas to vědět - Jean Hanff Korelitz

čtvrtek 2. července 2015

"Její pacientky nebyly hloupé. Byly vzdělané a vnímavé. O řadě z nich se dalo říci, že měly úplně zlatou povahu. Jenomže to, že v mládí natrefily na potenciálního partnera, který jim jasně řekl anebo aspoň naznačil, že je s ním čeká utrpení, a fakt, že na to přistoupily, načež to slíbené či naznačené trápení taky obdržely... Tak nad tím jí zůstával rozum stát." 
Grace je psychoterapeutka. V New Yorku žije se skoro pubertálním synem Henrym a se skoro dokonalým manželem - dětským onkologem Jonathanem. Právě jí má vyjít kniha s názvem Mělas to vědět. Kniha o tom, jak ženy už na začátku vztahu znají špatné nebo problematické vlastnosti svého protějšku, ale zamilovanost jim velí předstírat, že neexistují. 


Zápletku knihy se dozvíte už z divného devadesátkového přebalu knihy. Vražda matky synova spolužáka a po manželovi se slehla zem. Grace, mělas to vědět, co? Čtenář to ví už na straně 100 a pak dalších 300 stran čeká, že přijdou ty slibované WTF momenty, kdy na zamotanost příběhu zůstanete jenom němě zírat. Spoiler: nepřijdou! Celé je to přesně tak, jak si myslíte. 

Jean Hanff Korelitz se vyžívá v popisech. Nudných popisech. Kapitoly na sebe moc plynule nenavazují. Jedna kapitola je rozhovor s detektivem, další kapitola je rozhovor s nejlepší kamarádkou z dětství a následuje rozhovor s otcem. Jenom se mluví a nic se neděje. Celých 435 stran! A to je Mělas to vědět kniha charakterizovaná jako thriller. Thriller zažíváte vy, když přemýšlíte, jestli si z vás někdo dělá srandu, když se na obálce dočtete, že tohle je jeden z bestsellerů The New York Times. Mezi řádky jsem viděla marný pokus o další Zmizelou. Už to přestaňte zkoušet. Je to nuda. 

Kniha je o:
špercích, jezeře, New Yorku, zimě, onkologii, houslích, stipendiu, psychoterapii a nevědomosti.

Čtěte, když:
  • nemáte nic lepšího na práci,
  • máte rádi pozvolné vyprávění,
  • chcete doufat v zázrak na posledních pár stranách a nevadí vám zklamání.
Nečtěte, když:
  • od knihy označené žánrem thriller čekáte napětí,
  • hledáte těžko rozluštitelnou zápletku,
  • se chcete ztratit v ději a dělat, že nic kolem vás neexistuje. 
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli Henry hraje na housle a já se kdysi marně snažila na klavír, tak tuhle knihu hodnotím jako pískání na píšťalku.
Recenzní výtisk zaslalo nakladatelství GRADA. 

Jahodová roláda (bez lepku)

úterý 30. června 2015

Jako omluvu za dlouhou pauzu na Cukrovatě dostanete recept na rodinný poklad. V sezóně jahod mamka tuhle roládu dělá několikrát týdně, protože úplně v pohodě padne u kávy. Je jednoduchá, rychlá, nadýchaná a skvělá. Navíc je bezlepková. Ale není to takový ten recept, kdy vymýšlíte jak z něčeho lepkového udělat bezlepek. Je prostě taková. Top that!

Na jednu roládu:
  • 150 g moučkového cukru
  • 5 vajec
  • 4 lžíce holandského kakaa
  • 200 ml smetany ke šlehání
  • 500 g jahod


Jahody umyjte a nakrájejte na čtvrtky. Troubu dejte vyhřívat na 240°C a plech vyložte pečícím papírem. Aby se roláda lépe motala, tak pečící papír ještě vymažte máslem a vysypte (bezlepkovou) moukou. A teď nejnáročnější část celého receptu. Připraveni? Rozklepněte všechna vejce do velké mísy a spolu s moučkovým cukrem je mixérem šlehejte aspoň 5 minut. Ideálně si u toho dvakrát poslechněte Strawberry Fields Forever a pak k nadýchané hmotě přidejte kakao. Šlehejte, dokud z žlutavé hmoty nebude hladká hnědá hmota.

Těsto rovnoměrně vylijte na plech a pečte 6 minut. Fakt jenom šest! Super, že? Upečený základ nechte chvíli chladnout a zatím si vyšlehejte šlehačku. Tou pěkně pomažte vychladlý korpus a nakonec na něj rozhoďte jahody. Obsedantní jedinci si můžou vyhrát a skládat jahody rovnoměrně. Na to já kašlu. Nakonec roládu smotejte. Nebojte, půjde vám to pěkně. A když se to rozpadne, tak to nevadí. Budete ji dělat ještě tolikrát, že to časem nacvičíte. A teď další krize. Roládu byste měli nechat odležet v lednici do dalšího dne. Tuto část receptu zvládne jen málokdo. 


Až ochutnáte, tak mi dáte za pravdu. Je to boží dezert. S jiným ovocem to ani nezkoušejte. Jahodová je nepřekonatelná. Tak se nezlobte, že se k vám recept dostává až ke konci sezóny jahod. Příští rok si to vynahradíte. 

Peklo státnic

sobota 27. června 2015

V posledních měsících jsem prošla očistcem. Dobrala jsem se ke státnicím a obhajobě diplomové práce. Předcházel tomu nekonečný kolotoč emocí, nervů a vyhrocených situací. Zase jsem se naučila něco o sobě a vystoupila jsem z komfortní zóny. Jestli se do něčeho podobného chcete v budoucnu pustit, tak čtěte dál. Jestli už to máte za sebou, tak to znáte. 

17. května
Mám měsíc do státnic. Diplomka je svázaná. Učební materiály jsou nachystané a zběžně pročtené.


18. května - 24. května
Mám pečlivě ostrouhané tužky. Po ruce tabletky na soustředění. Nepiju alkohol. Chodím se učit do knihovny. Hlava je stále prázdná, ale utěšuju se, protože mám přece ještě tak moc času!

25. května - 31. května
Svázaná diplomka je odevzdaná. Mám přiděleného oponenta a čekám na posudky. Tabletky na soustředění dochází a taky už nefungují. Nepiju alkohol, jenom trochu v pátek. V sobotu ráno musím přece do knihovny. V této fázi už mám mít všechny materiály podtrhané. Daří se to tak z 80 %. Padlo už několik tužek. Na otázku: Jak se máš? reaguji podrážděně, ale stále v mezích společenských norem. 


1. června - 5. června
V pondělí jde do tuhého. Mám vlastně už jenom 14 dní. Motivuju se před zrcadlem. Dívám se sama sobě hluboko do očí a nahlas říkám: To zvládneš! Zkoušky jsi všechny udělala, tohle je jenom další z nich. Poskakuju na místě, jako bych se připravovala do ringu. Čas od času se mi sevře hrdlo a nemůžu popadnout dech. Učení si předčítám nahlas. Významné postavy získávají nevybíravé přezdívky. Je skvělé počasí a tak se učím na balkoně nebo v parku. Skoro dovolená.

6. června - 7. června
Jedu na Rock for People! Na Bastille! V sobotu trochu piju, skvěle se bavím a na státnice nemyslím. V neděli jsem unavená a nesoustředěná. Mozek se restartuje.


8. června
Jsem motivovaná díky neopakovatelnému zážitku. Občas věřím, že se ty státnice můžou povést. Mám pocit, že některé části umím dobře. Na jiné se zatím moc nedostalo. Nervózně čekám na posudek k diplomce.

9. června - 15. června
Prostě to nedám. Jsem o tom čím dál víc přesvědčená. Čokoládu, s prominutím, žeru po kilech. Probouzím se běžně kolem páté ráno a přemýšlím nad tím, co bude, když to nebude. Jsem sama na sebe naštvaná a zlá. Jsem nepříjemná na všechny kolem. Chudák, moje spolubydlící a skvělá kamarádka v jednom, už se chodí domů jenom vyspat. Nedivím se jí ani trochu. Hysterické záchvaty smíchu. Hysterické záchvaty pláče. Panika. Dělám si výpisky z výpisků.

16. června
Obhajoba diplomky. Sedím tam, sucho v krku a zpocená záda. Proti mě pět lidí. Slyšeli jste o té kauze, jak na kandidáty na krále Majálesu stříleli paintballovou pistolí z blízka? Tak tak nějak jsem si připadala. Čtyřicet nekonečných minut. Vylezu, málem se pozvracím a spadnu ze schodů. Ale mám to. Snažím se zapomenout a soustředit se na další den. Ten důležitý. Doma si dáváme Jamesona. Jenom jednoho.

17. června
Ráno nedýchám. Pouštím si hudbu jako motivaci. Pak mi to dojde. Když to nedám, tak se prostě nic nestane. Vůbec nic se nestane. Pobrečím si, bude mě to štvát, ale vím, že jsem tomu dala všechno. Nebudu horší člověk. Ani sama pro sebe. Tak sedám k počítači a dostávám otázky. A píšu. Odcházím s pocitem dobře odvedené práce. Večer ten pocit splachuju medovým Jackem.

18. června - 24. června
Čekám na výsledky. Vybavuji si všechny ty věci, které jsem zapomněla, popletla nebo špatně formulovala. Dobrý pocit mě opouští, ale vrací se mi normální život. Vídám se s přáteli a rodinou. Čtu, chodím do kaváren a doháním životní události blízkých, na které jsem si nedokázala najít prostor. Prvních pár večerů teče whiskey proudem. Jinak bych neusla. Začínám pracovat na jiných rozdělaných projektech. Všechno, jen nemyslet na to, že nejpozději v pátek se dozvím nevyhnutelné.

25. června
Devět ráno. Jdu městem a na mobilu vidím nový email. Otevírám se srdcem v krku. A pak celá rozklepaná volám mamce a na všechny světové strany. Jsem magistra! A život jde dál.


Omluvte zhoršenou kvalitu fotografií. Věrně zachycují vypjatost popsaného období. 
Proudly designed by | mlekoshi Playground |