Sluníčkářka s xenofobem ve vlaku

neděle 15. listopadu 2015

Neděle a už zase cesta na trase Ostrava - Brno. Mám místenku na své tradiční místo. V kupé si přisedám k páru okolo padesátky. Trochu to tam smrdí potem, ale ze slušnosti zůstávám. Už jsem se naučila, že při cestování s Českými drahami je nutné zatnout zuby. Mávám mámě. Ta je ráda, že budu mít bezpečnou cestu s neškodnými spolucestujícími. Mami, s nikým tak nebezpečným jsem ještě nejela!

Hned zapínám Kindle a čtu si. (David Levithan - Den co den - zajímavá premisa, kniha celkově nic moc.) Za 10 minut přistupují tři kluci asi v mém věku. Pozdraví, uloží si věci, posadí se. Nemluví česky. Normálně pokračuju ve čtení a v tom zaslechnu pochechtávání. Kluk vedle mě si čte Malého prince v angličtině, ukazuje si v knize prstem a neznámá slovíčka si překládá na mobilu. Pán naproti se mu směje, že je jasné, že takoví jako ONI přece neumí číst. Významně se na pána podívám a doufám, že tímhle to skončilo. Neskončilo. 

Po půlhodině je šesti lidem ve vydýchaném kupé horko a tak otevíráme okno. Pán se upřeně podívá na kluka naproti a česky mu říká: "Smrdíš, kamaráde." Klukovi, který se před chvílí vrátil ze záchoda a použil antibakteriální gel na ruce. Pokračovalo to výkřiky o teroristech a stížnostmi, že mu v kupé vůbec není příjemně. To mně taky nebylo. Už jsem to nevydržela a pánovi nabídla, že pokud by chlapcům chtěl něco sdělit, ráda mu budu tlumočit. Vysloužila jsem si pokárání, že nemám poslouchat cizí rozhovory, povzdech, že kvůli takovým, jako jsem já, jsou tady ONI a protočení panenek. Klukům, mimochodem Italům, jsem se za chování pána omluvila, popřála jim pěkný zbytek večera a vystoupila jsem z vlaku. Na víc jsem se nezmohla.

V kultuře, ve které se nejvíce cení individualita a všichni jsou přesvědčení o vlastní neobyčejnosti, vládnou stereotypy. Začíná to nenápadně: všechny blondýny jsou blbé, všichni ostraváci mluví kratce, všichni tlustí lidi jsou líní, všichni studenti fildy jsou levičáci, všichni Poláci jsou katolíci, všichni Romové jsou nepřizpůsobiví, všichni migranti tady chtějí využívat sociální systém, všichni muslimové jsou radikální islamisté. Všichni Němci žijící u nás za války byli kolaboranti. Všichni árijci jsou nadřazená rasa. Každý Němec je fašista. Ráda bych napsala, že každý, kdo si tohle myslí je pro mě idiot. Pravda je ale taková, že každý, kdo takhle uvažuje, volí sám pro sebe tu nejjednodušší cestu a nechává se ovládat strachem.

Strach, ignoranství a pokrytectví jsou nebezpečné. Úplně stejně jako ty kalašnikovy. Bojujme proti tomu chladnou hlavou, otevřenou myslí a sebevědomím. Nepouštějte k sobě poplašné zprávy z těch médií, která z nás chtějí mít ustrašené ovce. Zkuste třeba týdeník Respekt a měsíčník Reportér. A zkuste si na chvíli připustit, že páteční tragédie v Paříži je úplně stejně hrozná jako umírající civilisté v Sýrii. Za ty si asi profilovku na FB nikdo z nás nezměnil, že? 

Neznám řešení současných problémů. Nedokážu ani fundovaně mluvit o jejich kořenech. Jenom si myslím, že je důležité nezapomínat na to, že jsme všichni jeden živočišný druh. To, že k sobě přistupujeme rozdílně jen podle toho, jak vypadáme a co máme na sobě, je největší pokrytectví nás všech. Tak na to nezapomínejte při každodenním kontaktu s realitou. Ve své sluníčkářské naivitě totiž ještě pořád věřím tomu, že všechno začíná u jednotlivce. 

Představy a realita

sobota 10. října 2015

Už několik týdnů mám nutkání napsat vám sem, že se omlouvám. Za to, že nepublikuju články. Za to, že jsem nic neřekla a najednou bylo ticho po pěšině. Ani žádné fotky na Instagramu. Ani žádné obrázky na Pinterestu. A pak si tak říkám, že se možná omlouvat nemusím. Protože jediný, koho to tak nějak trápí jsem já. Zase mě štve něco, na čem za mák nezáleží. Proč?

Protože jsem expert na biče bez cukru. Chci, aby věci, které dělám, byly dobré. Ne. Chci aby byly super! Aby naplňovaly moje představy, které realitu moc nezohledňují. Cukrovata je jedním takovým bičem, který jsem si na sebe dobrovolně upletla. S představou, že budu mít možnost se "kreativně" vybít. Sdílet se světem to, co mě baví. Zkusit něco nového a zase trochu posunout tu svou nudnou komfortní zónu. 

Pak se ale ukázalo, že se tahle nevinná představa střetává s nutkáním dělat věci dobře. Rychle jsem si ověřila, že Cukrovata není tak dobrá, jak bych chtěla. Články mi nepřipadají dost zajímavé, dost vtipné. Témata nejsou dost nápaditá. Fotky jsou strašné. Vůbec nevybízí k tomu, abyste to jídlo vyzkoušeli. A z toho všeho vznikla nechuť k tomu, abych něco pekla nebo četla. Než jsem začala péct, tak už jsem přemýšlela nad tím, že to budu muset nějak vyfotit.Už u první stránky knížky jsem myslela na to, jak příběh nejlépe vystihnout. To, proč jsem začala, se ztratilo. Už jsem nesdílela něco radostného. Články se staly další povinností na seznamu úkolů. A proto ten útlum.


Protože to neumím jinak, tak si kladu nové cíle. Cukrovatu nechci zavřít, ale chci aby byla svá a plná nadšení. Nebudu přispívat 3x týdně. Je to nad mé síly. Chci s vámi sdílet jenom osvědčené recepty. Chci psát jenom o knihách, které ve mně vyvolaly tak silný pocit, že ho v sobě nedokážu udržet. Chci se těšit na psaní. Chci, abyste se vy těšili na nové příspěvky. Chci klikat na ikonku Publikovat s vědomím, že tohle by mě bavilo číst. Chci, aby Cukrovata byla cukrovata.

Sice to tak zní, ale tohle není výkřik attention whore. Nechci poplácávání po zádech a řeči typu: Ale vždyť je to dobré. Pokud se vám tady líbí, tak jsem víc než ráda, ale teď potřebuji, aby se tady líbilo mně. Konec keců. Teď už všechno víte. A až budu mít něco, co za to stojí, tak se o tom dozvíte první. Nutně třeba potřebujete slyšet o Stehlíkovi od Donny Tartt! A o ilustrovaném vydání Harryho Pottera!! Tak snad už brzy. 

Rozmarýnový gimlet

sobota 15. srpna 2015

K létu patří spousta skvělých věcí. Nebudu to tady vyjmenovávat. Vy přece víte, že léto je prostě nejlepší. Je ale potřeba si říct, že horké letní večery vybízejí ke konzumaci něčeho svěžího. Nudné pivo a obyčejné víno si nechte na smutnou zimu. V létě to jiskří a nic nemá větší lesk než gin a drinky z něj. Takže dejte dělat led a jedem!

Na dva drinky:
  • 2 panáky ginu
  • 2 panáky limetové šťávy
  • 1 panák rozmarýnového sirupu
  • NA ROZMARÝNOVÝ SIRUP
  • čerstvý rozmarýn
  • půl hrnku krupicového cukru
  • půl hrnku medu
Začnete rozmarýnovým sirupem, který je jednoduchý a navíc jeho zbytek můžete použít jako základ dobré nealkoholické limonády. V hrnci smíchejte půl hrnku krupicového cukru, půl hrnku medu a hrnek horké vody. Vše ohřívejte na mírném plameni. Až se cukr a med rozpustí, přidejte ke směsi pár snítek čerstvého rozmarýnu, přiveďte k varu a nechejte asi 3 minuty bublat. Pak směs odstavte z plotýnky a nechte chladnout. Z vychladlého sirupu odstraňte rozmarýn a uchovávejte jej v lednici.

Samotný drink už je pak jednoduchý. Smíchejte 2 panáky ginu, 2 panáky limetové šťávy a jeden panák rozmarýnového sirupu. Okraj sklenice namočte do zbytku limetové šťávy a pak do misky s cukrem. Třpytivý okraj je na světě. Sklenici naplňte ledem a dolijte drinkem. Přidejte snítku rozmarýnu a pijte. Ideálně venku. Ideálně s někým, kdo je v pohodě. Ideálně u jednoho nezůstane.


Boží!

Podivný případ se psem

čtvrtek 13. srpna 2015

Jmenuji se Christopher John Francis Boone. Znám všechny země na světě i jejich hlavní města a všechna prvočísla až do 7507. Když jsem se poprvé setkal se Siobhan, ukázala mi tenhle obrázek :-( a já věděl, že to znamená "smutný", což je to, co jsem cítil, když jsem našel mrtvého psa.
Pes, kterého Christopher našel, nebyl jenom mrtvý. Byl prokazatelně zavražděný. Někdo do něj zabodl vidle. A taková vražda není jen tak. To se musí vyšetřit a tak se do toho Christopher pustil. Christopherovi je patnáct, má rád Sherlocka a je autista. Ze zápisků z vyšetřování sepisuje detektivní knihu, ze které se nakonec stane něco mnohem víc.


Podivný případ se psem je příběh, který na malém prostoru vzbuzuje velké emoce. Christophera jsem si zamilovala a hrozně jsem mu držela palce. Mám prostě slabost pro nevinná a bezelstná stvoření. I když by se knihy s hlavními hrdiny, kteří trpí mentální poruchou, téměř daly přehazovat vidlemi, tuhle určitě nevynechejte. I ostatní postavy totiž stojí za to a kromě sondy do uvažování Christophera, Haddon v pozadí vykresluje i příběh jeho rodičů. A tam pro mě tkvěla největší bolestivost celého příběhu.

Do děje čtenáře vtahuje ich forma vyprávění a nákresy i matematické úlohy, kterými chce Christopher objasnit postup vyšetřování. A nebojte! Na psa se nezapomene! Navíc se v celé té tragice najde i dost vtipných momentů. V neposlední řadě má loňské vydání z nakladatelství Argo skvělou obálku! Stejně jako Haddonův Červený dům, na který se už chystám. 

Kniha je o:
vidlích, lžích, červených a žlutých autech, logice, kryse, vyšetřování, prvočíslech a trpělivosti.

Čtěte, když:
  • máte náladu na tragikomiku,
  • chcete knihu, která se čte sama,
  • rádi přijímáte život takový, jaký je.
Nečtěte, když:
  • nemáte soucit,
  • jste přesvědčeni, že o vážných tématech by se mělo psát jen vážně,
  • chcete opravdický detektivní příběh se vším všudy.
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli má Christopher jako domácího mazlíčka krysu a moje máma se myší bojí, pak tuto knihu hodnotím jako činčilu.

Levandulové crème brûlée

úterý 11. srpna 2015

S crème brûlée jsem se poprvé setkala ve filmu Amélie z Montmartru. Pamatujete, jak vyjmenovávala věci, které má na světě nejraději a jednou z nich bylo právě rozbíjení krusty na crème brûlée? To jsem ještě nevěděla, jak je to dobré! A hlavně jak variabilní to je dezert. Vanilková klasika, příchuť zeleného čaje nebo obyčejný karamel. Ale dneska to vezmeme pořádně po francouzsku. Bude levandulové!

Na 4 menší mističky nebo jedno velké crème brûlée:
  • 500 ml smetany ke šlehání (the fatter the better)
  • 4 žloutky
  • 90 g cukru krupice
  • lžička sušené levandule
  • máslo na vymazání formy


Crème brûlée připravujte s jednodenním předstihem, ale jinak se není čeho bát. Troubu předehřejte na 150°C a zapékací mističky nebo jednu větší misku vymažte máslem. Potřebovat budete také další větší a vyšší pekáček, do kterého zapékací misky můžete postavit. Smetanu v hrnci smíchejte se sušenou levandulí a na středním plameni ohřívejte. Těsně před tím, než smetana začne vřít, hrnec z plotny sundejte a nechte směs aspoň 5 minut chladnout. Zatím v míse vyšlehejte žloutky s 65 g cukru do nadýchané, světle žluté pěny. 

Vychladlou smetanu přelijte přes husté sítko tak, abyste z ní odstranili všechnu levanduli. Smetana už je ovoněná a samotná levandule by při jídle překážela. Čistou smetanu pak po částech přidávejte a ručně vmíchávejte ke žloutkové pěně. Vzniklou hmotu rovnoměrně nalijte do vymazaných zapékacích misek. Ty postavte do většího pekáčku. V rychlovarné konvici přiveďte k varu dostatek vody, kterou nalijte do pekáčku tak, aby voda sahala asi do poloviny výšky zapékacích misek naplněných levandulovým krémem. Opatrně vše přemístěte do trouby a pečte hodinu.

Po hodině pekáček vyndejte a celé i s vodou to nechte chladnout. Zapékací misky s crème brûlée pak přes noc nechejte odpočívat v lednici. Ráno krém v tenké, rovnoměrné vrstvě posypte cukrem. Můžete zvolit i třtinový. Pokud máte flambovací pistoli, tak se máte! Určitě ji použijte a cukr jednoduše zkaramelizujte tak, aby vznikla pěkná krusta. My ostatní použijeme troubu s nastavením na grilování. Pořádně to hlídejte, protože to jde všechno strašně rychle a černý cukr/karamel fakt není dobrý. Raději rezignujte na dokonalou krustu a nechte cukr jen mírně zkaramelizovat. Pak vše nechte opět pár hodin chladit v lednici.


A teď už konečně vezměte lžičku a rozbijte krustu! Dostanete se k jemnému, sladkému krému, který voní a chutná levandulově. Myslete na Provence a na to, jak jste rádi, že je léto! Abyste zachovali fialové téma, můžete si crème brûlée vychutnávat i s čerstvými borůvkami bokem.

Bon appétit!

Proudly designed by | mlekoshi Playground |