Peklo státnic

V posledních měsících jsem prošla očistcem. Dobrala jsem se ke státnicím a obhajobě diplomové práce. Předcházel tomu nekonečný kolotoč emocí, nervů a vyhrocených situací. Zase jsem se naučila něco o sobě a vystoupila jsem z komfortní zóny. Jestli se do něčeho podobného chcete v budoucnu pustit, tak čtěte dál. Jestli už to máte za sebou, tak to znáte. 

17. května

Mám měsíc do státnic. Diplomka je svázaná. Učební materiály jsou nachystané a zběžně pročtené.

18. května - 24. května

Mám pečlivě ostrouhané tužky. Po ruce tabletky na soustředění. Nepiju alkohol. Chodím se učit do knihovny. Hlava je stále prázdná, ale utěšuju se, protože mám přece ještě tak moc času!

25. května - 31. května

Svázaná diplomka je odevzdaná. Mám přiděleného oponenta a čekám na posudky. Tabletky na soustředění dochází a taky už nefungují. Nepiju alkohol, jenom trochu v pátek. V sobotu ráno musím přece do knihovny. V této fázi už mám mít všechny materiály podtrhané. Daří se to tak z 80 %. Padlo už několik tužek. Na otázku: Jak se máš? reaguji podrážděně, ale stále v mezích společenských norem. 

1. června - 5. června

V pondělí jde do tuhého. Mám vlastně už jenom 14 dní. Motivuju se před zrcadlem. Dívám se sama sobě hluboko do očí a nahlas říkám: To zvládneš! Zkoušky jsi všechny udělala, tohle je jenom další z nich. Poskakuju na místě, jako bych se připravovala do ringu. Čas od času se mi sevře hrdlo a nemůžu popadnout dech. Učení si předčítám nahlas. Významné postavy získávají nevybíravé přezdívky. Je skvělé počasí a tak se učím na balkoně nebo v parku. Skoro dovolená.

6. června - 7. června
Jedu na Rock for People! Na Bastille! V sobotu trochu piju, skvěle se bavím a na státnice nemyslím. V neděli jsem unavená a nesoustředěná. Mozek se restartuje.

8. června
Jsem motivovaná díky neopakovatelnému zážitku. Občas věřím, že se ty státnice můžou povést. Mám pocit, že některé části umím dobře. Na jiné se zatím moc nedostalo. Nervózně čekám na posudek k diplomce.

9. června - 15. června
Prostě to nedám. Jsem o tom čím dál víc přesvědčená. Čokoládu, s prominutím, žeru po kilech. Probouzím se běžně kolem páté ráno a přemýšlím nad tím, co bude, když to nebude. Jsem sama na sebe naštvaná a zlá. Jsem nepříjemná na všechny kolem. Chudák, moje spolubydlící a skvělá kamarádka v jednom, už se chodí domů jenom vyspat. Nedivím se jí ani trochu. Hysterické záchvaty smíchu. Hysterické záchvaty pláče. Panika. Dělám si výpisky z výpisků.

16. června
Obhajoba diplomky. Sedím tam, sucho v krku a zpocená záda. Proti mě pět lidí. Slyšeli jste o té kauze, jak na kandidáty na krále Majálesu stříleli paintballovou pistolí z blízka? Tak tak nějak jsem si připadala. Čtyřicet nekonečných minut. Vylezu, málem se pozvracím a spadnu ze schodů. Ale mám to. Snažím se zapomenout a soustředit se na další den. Ten důležitý. Doma si dáváme Jamesona. Jenom jednoho.

17. června
Ráno nedýchám. Pouštím si hudbu jako motivaci. Pak mi to dojde. Když to nedám, tak se prostě nic nestane. Vůbec nic se nestane. Pobrečím si, bude mě to štvát, ale vím, že jsem tomu dala všechno. Nebudu horší člověk. Ani sama pro sebe. Tak sedám k počítači a dostávám otázky. A píšu. Odcházím s pocitem dobře odvedené práce. Večer ten pocit splachuju medovým Jackem.

18. června - 24. června
Čekám na výsledky. Vybavuji si všechny ty věci, které jsem zapomněla, popletla nebo špatně formulovala. Dobrý pocit mě opouští, ale vrací se mi normální život. Vídám se s přáteli a rodinou. Čtu, chodím do kaváren a doháním životní události blízkých, na které jsem si nedokázala najít prostor. Prvních pár večerů teče whiskey proudem. Jinak bych neusla. Začínám pracovat na jiných rozdělaných projektech. Všechno, jen nemyslet na to, že nejpozději v pátek se dozvím nevyhnutelné.

25. června
Devět ráno. Jdu městem a na mobilu vidím nový email. Otevírám se srdcem v krku. A pak celá rozklepaná volám mamce a na všechny světové strany. Jsem magistra! A život jde dál.

Omluvte zhoršenou kvalitu fotografií. Věrně zachycují vypjatost popsaného období. 

Šla jsem si pro trojúhelník

Rozhodla jsem se, že se nechám tetovat. Z mnoha různých důvodů jsem si vybrala motiv trojúhelníku. Jedním z nich je mé přesvědčení o trojúhelníkové teorii lásky amerického psychologa Roberta Sternberga. Kromě toho se mi líbí jednoduchá, geometrická tetování. A pak taky ta vodovková, ale s prvním tetováním jsem si na ně netroufala. Půl roku jsem byla objednaná k Lucii, která se původně věnovala grafickému designu. Půl roku jsem si představovala, jak bude můj trojúhelník vypadat a těšila jsem se na něj čím dál víc. A pak nastal den T.

Jsou tři hodiny a otevírám dveře studia. Dole zrovna někomu tetování sundávají laserem. A v horním patře říkám Lucce: "Chci trojúhelník na vnitřní stranu levého malíčku." A slyším jenom: "To není dobrý nápad. To ti nenatetuju. Na dlaňové kůži se ti tetování rozpije a bude to škaredé." Změny nesnáším zrovna nejlépe a v téhle chvíli jsem byla přesvědčená, že se nedomluvíme a odejdu bez trojúhelníku. Nakonec jsem si jich odnesla osm. Vodovkových.

Nejdřív jsme měnily místo a velikost trojúhelníku. Pak Lucka zjistila, že se mi líbí vodovky a mám ráda zvířata. A už jsem měla na předloktí otisk origami ptáčka. Bylo jasno. Nějak jsem věděla, že ke mně patří. Nezajímala jsem se o význam ani symboliku. Našel si mě. A bylo jasné, že bude v odstínech modré. Lucka vytáhla jehlu a do hodiny nebylo co řešit. Šla jsem si pro trojúhelník na malíček a mám na předloktí modrého origami ptáčka. Lucka už teď přemýšlí o tom, jak by mi udělala celý origami rukáv. Tam teda ještě nejsem, ale další tetovačky striktně nevylučuji. Jenom na ně potřebuji trochu času.

Nebojím se, že se mi tetování přestane líbit, protože je krásné. Nebojím se, že mi nebude slušet, až budu starší. Dokážu si ho představit i na své cool mamce i na své neméně cool babičce. Tohle se určitě dědí, takže mi bude slušet celý život. Navíc tatér Vojta říkal, že je to v pohodě, protože je to jenom na tenhle život a to je dost krátká doba. Pak spolu shoříme a ptáček mě odnese někam jinam.

Tetování i fotka jsou dílem Lucie z Marda Tattoo Company. 

Děkuji, omlouvám se a prosím!

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše. Cukrovata existuje půl roku a chci říct díky. Nemám ráda patetické řeči, poplácávání po zádech a slzy v očích. Cukrovata vznikla pro mě. Je moje. Pak se ale ukázalo, že internet je záhadné místo. Kromě věrných přátel a mojí mámy se tady objevují i lidé, které mimo svou počítačovou obrazovku neznám. Dokonce se objevují pravidelně. Nechávají komentáře, lajky na Facebooku a Instagramu. A to mě každý den hrozně udivuje. Snažím se na to moc nemyslet. Mezi větším počtem lidí se za střízliva moc neprojevuju. A sem píšu většinou střízlivá a i přesto vás to tady občas baví. Tak za to si zasloužíte jedno velké díky!

A teď už po vás zase něco budu chtít. Nejdřív jedno prominutí. Do konce června se Cukrovata uloží ke krátkému spánku. Ze všeho nejvíc teď myslím na své státnice a všechny ty nepříjemnosti kolem. Myslím, že je to na kvalitě článků v poslední době vidět a nechci vám tady předkládat polovičatý obsah. To si nezasloužíte a mě to nebaví. Takže dokud nebudu mít po všem, tak se tady občas něco objeví, ale žádná pěkná pravidelnost, na kterou jste zvyklí, to nebude. Aspoň si trochu oddechnete, doženete čtení a vyzkoušíte recepty, na které jste zatím neměli čas, že jo? Win - win!

Až se vrátím v plné síle, tak bych ráda zapracovala na tom, aby se vám tady líbilo co nejvíc. A s tím mi můžete dost pomoct už teď. Potřebovala bych vědět, co se vám tady líbí a co ne. Co vás nudí. Co vás baví. Co vám chybí. Co vám přebývá. Co je trapné a už by se nemělo nikdy opakovat. Po čem vaše srdce prahne. Píšu moc nebo málo? Je to tady v pohodě nebo spíš peklo? Řekněte mi cokoli. Svatosvatě přísahám, že se nad vším zamyslím a zkusím se sebou něco dělat! Bez vás bych totiž Cukrovatu mohla tak akorát schovat pro veřejnost a mít ji jako online deník. A to je nuda! 

Tak děkuji, omlouvám se a prosím! Zvedněte ruku a řekněte, co si myslíte. Já vás do kouta nepošlu.

Americký sniper - Chris Kyle

Bojoval jsem za svou zemi, ne za Irák. Moje země mě tam vyslala proto, aby se ti ničemové jednou nevylodili na našich březích. Nikdy jsem nebojoval za Iráčany. Jsou mi lhostejní. 

Chris Kyle je Navy SEAL. Součást speciální vojenské jednotky, do které se voják dostane jen po velmi fyzicky a psychicky náročném tréninku. Pro Chrise jsou v životě důležité tři věci. Bůh, vlast a rodina. V tomto pořadí. Jako sniper chrání vlast tím, že zabíjí nepřátele v Iráku. V zaměřovači nevidí člověka. Vidí terč. A takových terčů trefil 255. Třeba i na vzdálenost 2 000 metrů.

Americký sniper je kniha o tom, jak se z kluka z Texasu stane voják, kterému povstalci přezdívají Ďábel z Ramádí. Chris Kyle mluví o všem. Od svého dětství, přes náročný armádní výcvik, rodinný život a několik nasazení v Iráku po odchod z armády a snahu pomoct válečným veteránům. Ta ho paradoxně stála život. V roce 2013 ho zastřelil voják trpící posttraumatickým stresem. Ironie osudu?

Z té knihy se mi dělalo zle. Hlavně proto, že je to zřejmě všechno pravda. Nečekám, že by měl takový sniper potřebu si vymýšlet. Nejzajímavější bylo sledovat jeho myšlenkové pochody. Při nasazení i v rámci běžného života. Do vyprávění vstupuje i Chrisova žena, která mluví o tom, jak těžké je přijmout, když je pro vašeho muže vlast důležitější než rodina. Podle knihy natočili film, který byl nominován na Oscara. Neviděla jsem ho, ale důvodem zřejmě nebude mistrovská filmová kvalita, ale hvězdy a pruhy před očima všech Američanů. 

Kniha je o:
zbraních, vlastenectví, výcviku, helmě, rvačkách v baru, kovbojích, šikaně, smrti, domech a vzdálenosti.

Čtěte, když:

• vás zajímá, jak přemýšlí člověk, který se legitimně živí zabíjením,
• chcete z první ruky vědět, jak se bojuje v Iráku,
• máte silný žaludek.

Nečtěte, když:

• nesnesete, že se o lidech mluví jako o terčích,
• vás nezajímá subjektivní pohled jednoho vojáka na jednu válku,
• chcete krásnou literaturu, pěkné věty a text bez překlepů a pravopisných chyb.

Příbuzné knihy:

• Operace Redwing - Marcus Luttrell
• Zápisky odstřelovače - Vasilij G. Zajcev
• Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque

Hodnocení:
Jestli Chris Kyle střílel z .300 Winchester Magnum M24 a já mám doma vodní pistolku, pak tuto knihu hodnotím jako střílení z praku.

Jarní rebarborová Pavlova

Pavlova je pusinka s ovocným přelivem. Austrálie a Nový Zéland se hádají, kdo tenhle moučník pro baletku Annu Pavlovu vymyslel. V obou zemích je to národní jídlo. Zdobí ho kiwi a jahodami. Máme ale jaro a jsme ve Střední Evropě a tak tahle Pavlova bude s rebarborou. Vyhraďte si na ni dost času. Peče se dvě a půl hodiny!

Na jednu Pavlovu:

• NA PUSINKU
• 200 g krupicového cukru
• 1 lžíce kukuřičného škrobu (může být i bramborový)
• 4 bílky pokojové teploty
• 1 lžička citronové šťávy
• 1/4 lžičky soli
• NA OZDOBU
• 400 ml smetany ke šlehání
• 450 g rebarbory
• 100 g krupicového cukru
• 1 lžíce citronové šťávy
• 60 ml vody

Troubu rozehřejte cca na 90°C. Když nemáte tak přesnou troubu, tak dejte 100°C. Plech vyložte pečicím papírem. A dáme se do vytváření velké nadýchané pusinky, která je korpusem celého moučníku. V míse smíchejte 200 g krupicového cukru a škrob. Ve druhé míse smíchejte bílky se lžičkou citronové šťávy a solí. Začněte vyšlehávat sníh. Budete potřebovat výkonný ruční šlehač. Celé mixování totiž bude trvat asi čtvrt hodiny. Jakmile se z bílků začne dělat pevná pěna, začněte po lžících přidávat cukr se škrobem. Mixujte na plné obrátky. Až všleháte poslední lžíci budete mít před sebou velmi hustou, velmi pevnou a velmi lesklou pěnu. Všechnu ji překlopte do středu připraveného plechu a vytvarujte z ní misku. Věřte mi, jde to lehce. 

Plech s pěnovou miskou pečte na nízkou teplotu dvě a půl hodiny. Celých 150 minut! Děláte to proto, aby byl povrch pevný a vnitřek vláčný. Zatímco se vám peče pusinka, smíchejte v zapékací misce na kousky nakrájenou rebarboru se 100 g cukru, citronovou šťávou a vodou. Až bude pusinka hotová, vyndejte ji a nechte chladnout. Troubu rozpalte na 200°C a rebarboru pečte asi 10 minut. Rebarbora pustí šťávu a změkne. Vyndejte upečenou rebarboru ze šťávy a nechte ji bokem chladnout. Do středu upečené pusinky navrstvěte ušlehanou smetanu. Na tu poklaďte rebarboru a pokapejte šťávou. Nejhezčího efektu dosáhnete s červenou šťávou z odrůdy rebarbory s červeným středem, což není můj případ.

Doporučuji pusinku zdobit šlehačkou, rebarborou a šťávou až těsně před podáváním. Při delší prodlevě se střed trochu rozmočí. Pavlova je pořád stejně dobrá, akorát s ní při servírování naděláte trochu méně parády. Kombinace kyselé rebarbory, šlehačky a super sladké pusinky, je skvělá. Od strávníků získala vysoké hodnocení potvrzené nášupem.

Recept je inspirován kuchařkou Albert - Spolu u stolu. Text vlastní.