Děkuji, omlouvám se a prosím!

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše. Cukrovata existuje půl roku a chci říct díky. Nemám ráda patetické řeči, poplácávání po zádech a slzy v očích. Cukrovata vznikla pro mě. Je moje. Pak se ale ukázalo, že internet je záhadné místo. Kromě věrných přátel a mojí mámy se tady objevují i lidé, které mimo svou počítačovou obrazovku neznám. Dokonce se objevují pravidelně. Nechávají komentáře, lajky na Facebooku a Instagramu. A to mě každý den hrozně udivuje. Snažím se na to moc nemyslet. Mezi větším počtem lidí se za střízliva moc neprojevuju. A sem píšu většinou střízlivá a i přesto vás to tady občas baví. Tak za to si zasloužíte jedno velké díky!

A teď už po vás zase něco budu chtít. Nejdřív jedno prominutí. Do konce června se Cukrovata uloží ke krátkému spánku. Ze všeho nejvíc teď myslím na své státnice a všechny ty nepříjemnosti kolem. Myslím, že je to na kvalitě článků v poslední době vidět a nechci vám tady předkládat polovičatý obsah. To si nezasloužíte a mě to nebaví. Takže dokud nebudu mít po všem, tak se tady občas něco objeví, ale žádná pěkná pravidelnost, na kterou jste zvyklí, to nebude. Aspoň si trochu oddechnete, doženete čtení a vyzkoušíte recepty, na které jste zatím neměli čas, že jo? Win - win!

Až se vrátím v plné síle, tak bych ráda zapracovala na tom, aby se vám tady líbilo co nejvíc. A s tím mi můžete dost pomoct už teď. Potřebovala bych vědět, co se vám tady líbí a co ne. Co vás nudí. Co vás baví. Co vám chybí. Co vám přebývá. Co je trapné a už by se nemělo nikdy opakovat. Po čem vaše srdce prahne. Píšu moc nebo málo? Je to tady v pohodě nebo spíš peklo? Řekněte mi cokoli. Svatosvatě přísahám, že se nad vším zamyslím a zkusím se sebou něco dělat! Bez vás bych totiž Cukrovatu mohla tak akorát schovat pro veřejnost a mít ji jako online deník. A to je nuda! 

Tak děkuji, omlouvám se a prosím! Zvedněte ruku a řekněte, co si myslíte. Já vás do kouta nepošlu.