Holčička, která nechtěla vyrůst - Isabelle Caro

Maminka říkala, že se člověk musí zbavit i radosti z jídla. Po šest týdnů proto vařila jídla bez barvy a chuti. Například rýži s mlékem bez cukru, nebo jen samotné těstoviny, bez omáčky i bez másla. V normální době nebylo na jídle nic strašného, ale během půstu dosáhlo hranic stravitelnosti.

To ti, Isabelle, bylo sedm. A jak na tebe maminka byla pyšná, že už tak malá dokážeš společně s ní držet půst! Tvoje maminka moc radostí v životě neměla. Chtěla, abys nikdy nevyrostla. Chtěla tě mít pod kontrolou. A ty sis každý další centimetr výšky i šířky vyčítala. Rostla jsi. Maminku jsi zklamala. Nedokázala jsi tomu zabránit, i když ses celý život tak moc snažila.

Holčička, která nechtěla vyrůst není příběh o anorexii, tak jak si ho většina z nás představí. Žádná dospívající holka, co chce vypadat jako modelka z obálky. U Isabelle všechno začalo psychickým terorem v rodině, který Isabelle nastavoval pokřivené zrcadlo a uvrhl ji do toho nejbludnějšího ze všech bludných kruhů. 

Celý příběh je neskutečně smutný, syrový a bezvýchodný. K tomu všemu pravdivý a skutečný. Důkaz toho, že výchova je základ. Svůj příběh Isabelle vypráví od narození až do doby, kdy se nechala vyfotit nahá pro kampaň upozorňující na anorexii. Isabelle si dala předsevzetí, že se vyléčí natolik, aby se dožila svých šedesátých narozenin. A jak asi všichni víte, tomuto předsevzetí dostát nemohla. Zemřela v 29 letech. Už nevyroste. Snad je maminka ráda. 

Kniha je o:
šálách, zvracení, zpívání, kontrole, zahradě, Paříži, plastické chirurgii, herectví, výchově.

Čtěte, když:

• máte dceru,
• se neradi díváte do zrcadla,
• obdivujete Hollywoodské hvězdy.

Nečtěte, když:

• jste přecitlivělí,
• jste psychicky nevyrovnaní,
• potřebujete pohlazení po duši.

Příbuzné knihy:

• Alice v říši divů (a taky před zrcadlem) - Sarai Walker
• Jmenuji se Martina - Ivona Březinová

Hodnocení:
Jestli si Isabelle nechala vytetovat pihy na obličej a já mám svého origami ptáčka, pak tuto knihu hodnotím jako vytetovanou námořnickou kotvu.

Bazalková zmrzlina

V létě potřebujete zmrzlinu. Zvlášť když je venku tak skvěle horko. Mám ráda všechny ty smetanové, dobré a tučné nanuky a kornouty s energetickou hodnotou tří hlavních jídel. Kromě ledu ochuceného ovocnou šťávou jsem sama nikdy žádnou zmrzlinu nepřipravila a tak jsem se rozhodla to změnit. A rovnou něco zajímavého. Žádná klasika, ale bazalka! 

Na 4 zmrzlinové poháry:

• 15 g čerstvých bazalkových listů
• 80 g cukru krupice
• 80 g mascarpone
• 350 g řeckého jogurtu

Příprava zmrzliny je taková princezna Koloběžka. Je časově náročná a není časově náročná. V kuchyni moc času nestrávíte, ale občas si na ni musíte vzpomenout a něco málo udělat. Začněte tím, že v mixéru nebo robotu rozšleháte umyté bazalkové listy s cukrem. Vznikne sytě zelená pasta, která vypadá jako přísada do nějakého prapodivného lektvaru.

K zelené pastě přidejte všechen jogurt a mascarpone. Pořádně promixujte, až bude hmota rovnoměrně světle zelená. Celé to přelijte do nízké nádoby, kterou můžete dát do mrazáku. Vanička od kupované zmrzliny je ideální. Nechte tuhnout asi 2 hodiny a pak hmotu znovu promixujte. Tohle udělejte aspoň 2x za sebou. Už chápete tu časovou (ne)náročnost? A pak už tuhou zmrzlinu můžete servírovat. 

Zajímavý postřeh mého bratra: ta zmrzlina chutná po bazalce. Šokující, já vím, ale je to opravdu tak. Je to bystrý hoch. Bazalkovou zmrzlinou neplýtvejte na konzervativce. Dejte jim polárkový dort a sami si pochutnejte na téhle dobrotě. Je akorát sladká a akorát smetanová. S ovocem výborná. 

Recept z kuchařky Albert Spolu u stolu. 

Neztraťte se

Na světě je jenom málo věcí, které jsou lepší než cestování. Fakt málo. A když k cestování připojíte plánování s průvodcem v ruce, tak už fakt nevím. (Opomenu-li možnost cestovat s Christianem Balem.) Když není po ruce charismatický průvodce preferovaného pohlaví, musíte se do toho vložit sami. S papírovým průvodcem. Vybrat toho správného je stejně těžké, jako najít toho dobrého živého. Mým šampionem jsou Rough Guides.

Průvodce pročítám před cestou i v terénu. Před cestou se rozhoduji, co všechno potřebuji a musím vidět. Na to je ideální úvodní charakteristika místa a fotoseznam těch nejzajímavějších nebo nejtypičtějších věcí. To má Rough Guide vždycky. Ať už je to průvodce pro město, region nebo celý stát. V místě pobytu jsou pak super dílčí mapky v každé kapitole. Žádné další potřebovat nebudete. Navíc nedaleko hned najdete podrobné informace o historii všech zajímavých míst, včetně upozornění na detaily, které neznalé oko přehlédne. Takhle vám neuteče žádná podivná socha v průčelí budovy nebo pamětní deska na chodníku. Všechno najdete.

Rough Guide neopomíjí ani muzea a galerie. U těch nejvýznamnějších si předem můžete přečíst o tom, kde visí van Goghovy Slunečnice (pokud je zrovna nepřevezli na výroční výstavu zpátky do Amsterodamu) a které další sbírky byste neměli vynechat. Věřte mi, pokud na ty boží galerie typu Prado nebo British National Gallery nemáte celý den a spoustu energie, pak vás ta krása kolem zahltí a nebudete z toho mít vůbec nic. 

Tradičním soupeřem průvodců Rough Guides je Lonely Planet. Ten je prý lepší na výběr levného ubytování. Jak často hledáte ubytování na místě? Kdy naposledy jste si našli ubytování bez Booking.com? Přesně. Tím "přidaná" hodnota Lonely Planet odpadá. Má oblíbená část průvodce Rough Guides je úplně na konci. Jsou to takové ty zajímavosti typu Londýn v literatuře, historické souvislosti a významné osobnosti. Ideální čtení do letadla.

Proti dobrému průvodci může mluvit jedině cena. Ale i to má řešení! V dobré knihovně by se takový průvodce měl dát půjčit. Třeba v Moravské zemské knihovně to není problém. Tak až v létě někam pojedete, tak plánujte s průvodcem! Úplně vám to závidím. Kdybyste s tím potřebovali pomoct, tak dejte vědět. A hlavně se neztraťte!

Cukrovaté léto!

Mělas to vědět - Jean Hanff Korelitz

"Její pacientky nebyly hloupé. Byly vzdělané a vnímavé. O řadě z nich se dalo říci, že měly úplně zlatou povahu. Jenomže to, že v mládí natrefily na potenciálního partnera, který jim jasně řekl anebo aspoň naznačil, že je s ním čeká utrpení, a fakt, že na to přistoupily, načež to slíbené či naznačené trápení taky obdržely... Tak nad tím jí zůstával rozum stát." 

Grace je psychoterapeutka. V New Yorku žije se skoro pubertálním synem Henrym a se skoro dokonalým manželem - dětským onkologem Jonathanem. Právě jí má vyjít kniha s názvem Mělas to vědět. Kniha o tom, jak ženy už na začátku vztahu znají špatné nebo problematické vlastnosti svého protějšku, ale zamilovanost jim velí předstírat, že neexistují. 

Zápletku knihy se dozvíte už z divného devadesátkového přebalu knihy. Vražda matky synova spolužáka a po manželovi se slehla zem. Grace, mělas to vědět, co? Čtenář to ví už na straně 100 a pak dalších 300 stran čeká, že přijdou ty slibované WTF momenty, kdy na zamotanost příběhu zůstanete jenom němě zírat. Spoiler: nepřijdou! Celé je to přesně tak, jak si myslíte. 

Jean Hanff Korelitz se vyžívá v popisech. Nudných popisech. Kapitoly na sebe moc plynule nenavazují. Jedna kapitola je rozhovor s detektivem, další kapitola je rozhovor s nejlepší kamarádkou z dětství a následuje rozhovor s otcem. Jenom se mluví a nic se neděje. Celých 435 stran! A to je Mělas to vědět kniha charakterizovaná jako thriller. Thriller zažíváte vy, když přemýšlíte, jestli si z vás někdo dělá srandu, když se na obálce dočtete, že tohle je jeden z bestsellerů The New York Times. Mezi řádky jsem viděla marný pokus o další Zmizelou. Už to přestaňte zkoušet. Je to nuda. 

Kniha je o:
špercích, jezeře, New Yorku, zimě, onkologii, houslích, stipendiu, psychoterapii a nevědomosti.

Čtěte, když:

• nemáte nic lepšího na práci,
• máte rádi pozvolné vyprávění,
• chcete doufat v zázrak na posledních pár stranách a nevadí vám zklamání.

Nečtěte, když:

• od knihy označené žánrem thriller čekáte napětí,
• hledáte těžko rozluštitelnou zápletku,
• se chcete ztratit v ději a dělat, že nic kolem vás neexistuje. 

Příbuzné knihy:

• Manželovo tajemství - Liane Moriarty
• Zmizelá - Gillian Flynn 

Hodnocení:
Jestli Henry hraje na housle a já se kdysi marně snažila na klavír, tak tuhle knihu hodnotím jako pískání na píšťalku.

Recenzní výtisk zaslalo nakladatelství GRADA. 

Jahodová roláda (bez lepku)

Jako omluvu za dlouhou pauzu na Cukrovatě dostanete recept na rodinný poklad. V sezóně jahod mamka tuhle roládu dělá několikrát týdně, protože úplně v pohodě padne u kávy. Je jednoduchá, rychlá, nadýchaná a skvělá. Navíc je bezlepková. Ale není to takový ten recept, kdy vymýšlíte jak z něčeho lepkového udělat bezlepek. Je prostě taková. Top that!

Na jednu roládu:

• 150 g moučkového cukru
• 5 vajec
• 4 lžíce holandského kakaa
• 200 ml smetany ke šlehání
• 500 g jahod

Jahody umyjte a nakrájejte na čtvrtky. Troubu dejte vyhřívat na 240°C a plech vyložte pečícím papírem. Aby se roláda lépe motala, tak pečící papír ještě vymažte máslem a vysypte (bezlepkovou) moukou. A teď nejnáročnější část celého receptu. Připraveni? Rozklepněte všechna vejce do velké mísy a spolu s moučkovým cukrem je mixérem šlehejte aspoň 5 minut. Ideálně si u toho dvakrát poslechněte Strawberry Fields Forever a pak k nadýchané hmotě přidejte kakao. Šlehejte, dokud z žlutavé hmoty nebude hladká hnědá hmota.

Těsto rovnoměrně vylijte na plech a pečte 6 minut. Fakt jenom šest! Super, že? Upečený základ nechte chvíli chladnout a zatím si vyšlehejte šlehačku. Tou pěkně pomažte vychladlý korpus a nakonec na něj rozhoďte jahody. Obsedantní jedinci si můžou vyhrát a skládat jahody rovnoměrně. Na to já kašlu. Nakonec roládu smotejte. Nebojte, půjde vám to pěkně. A když se to rozpadne, tak to nevadí. Budete ji dělat ještě tolikrát, že to časem nacvičíte. A teď další krize. Roládu byste měli nechat odležet v lednici do dalšího dne. Tuto část receptu zvládne jen málokdo. 

Až ochutnáte, tak mi dáte za pravdu. Je to boží dezert. S jiným ovocem to ani nezkoušejte. Jahodová je nepřekonatelná. Tak se nezlobte, že se k vám recept dostává až ke konci sezóny jahod. Příští rok si to vynahradíte.