Představy a realita

sobota 10. října 2015

Už několik týdnů mám nutkání napsat vám sem, že se omlouvám. Za to, že nepublikuju články. Za to, že jsem nic neřekla a najednou bylo ticho po pěšině. Ani žádné fotky na Instagramu. Ani žádné obrázky na Pinterestu. A pak si tak říkám, že se možná omlouvat nemusím. Protože jediný, koho to tak nějak trápí jsem já. Zase mě štve něco, na čem za mák nezáleží. Proč?

Protože jsem expert na biče bez cukru. Chci, aby věci, které dělám, byly dobré. Ne. Chci aby byly super! Aby naplňovaly moje představy, které realitu moc nezohledňují. Cukrovata je jedním takovým bičem, který jsem si na sebe dobrovolně upletla. S představou, že budu mít možnost se "kreativně" vybít. Sdílet se světem to, co mě baví. Zkusit něco nového a zase trochu posunout tu svou nudnou komfortní zónu. 

Pak se ale ukázalo, že se tahle nevinná představa střetává s nutkáním dělat věci dobře. Rychle jsem si ověřila, že Cukrovata není tak dobrá, jak bych chtěla. Články mi nepřipadají dost zajímavé, dost vtipné. Témata nejsou dost nápaditá. Fotky jsou strašné. Vůbec nevybízí k tomu, abyste to jídlo vyzkoušeli. A z toho všeho vznikla nechuť k tomu, abych něco pekla nebo četla. Než jsem začala péct, tak už jsem přemýšlela nad tím, že to budu muset nějak vyfotit.Už u první stránky knížky jsem myslela na to, jak příběh nejlépe vystihnout. To, proč jsem začala, se ztratilo. Už jsem nesdílela něco radostného. Články se staly další povinností na seznamu úkolů. A proto ten útlum.


Protože to neumím jinak, tak si kladu nové cíle. Cukrovatu nechci zavřít, ale chci aby byla svá a plná nadšení. Nebudu přispívat 3x týdně. Je to nad mé síly. Chci s vámi sdílet jenom osvědčené recepty. Chci psát jenom o knihách, které ve mně vyvolaly tak silný pocit, že ho v sobě nedokážu udržet. Chci se těšit na psaní. Chci, abyste se vy těšili na nové příspěvky. Chci klikat na ikonku Publikovat s vědomím, že tohle by mě bavilo číst. Chci, aby Cukrovata byla cukrovata.

Sice to tak zní, ale tohle není výkřik attention whore. Nechci poplácávání po zádech a řeči typu: Ale vždyť je to dobré. Pokud se vám tady líbí, tak jsem víc než ráda, ale teď potřebuji, aby se tady líbilo mně. Konec keců. Teď už všechno víte. A až budu mít něco, co za to stojí, tak se o tom dozvíte první. Nutně třeba potřebujete slyšet o Stehlíkovi od Donny Tartt! A o ilustrovaném vydání Harryho Pottera!! Tak snad už brzy. 

8 komentářů:

  1. A to je přesně důvod, proč si od začátku blogování opakuju mantru "Bloguju hlavně sama pro sebe". Potom si nepřipadám špatně, když měsíc nenapíšu ani řádku, když se mi prostě nechce. Nezastírám, že mi budou pravidelné články chybět, tvoje recepty jsou boží (a fotky rozhodně vybízí k tomu, aby si je člověk přečetl!), ale respektuju tvé rozhodnutí. Asi je taková aktivita dlouhodobě neudržitelná. Hlavně se neomlouvej a piš tak, aby tě to bavilo a dělalo ti to radost! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, normalne komentare na blogy moc nepisu, ale dneska mi to neda. Sleduju docela hodne blogu o knizkach/jidle/kosmetice, ale ten tvuj je mi ze vsech nejsympatictejsi a vzdycky se hrozne tesim na nove clanky. Takze - budou mi chybet, mooooc. Ale soucasne chapu tvoje rozhodnuti. Pokud sama nemas z clanku ten super pocit, jako (ja a ) urcite spousta ctenaru, nema cenu to lamat pres koleno. Neznam te sice osobne, ale vypadas jako moc mila osubka :-) Drzim palce a snad ta pauza nebude moc dlouha. Jo a Goldfinch... jeden z nejlepsich ctenarskych zazitku posledniho roku.
    Marta

    OdpovědětVymazat
  3. Říkala jsem si, co se stalo, že najednou ticho! Díky za vysvětlení :) No jo, chápu, co tím myslíš, taky mám se svým perfekcionismem občas problémy... Každopádně tvoje články mi fakt chyběly. Jasně, některé jsou lepší než jiné, ale tak to máme každý, že? Těším se na tvoje další příspěvky (tedy hlavně na ty recenze) a přeju ti (nebo možná nám čtenářům), aby tě to zase začalo bavit!

    OdpovědětVymazat
  4. Náhodou to není pravda, že jediného, koho trápí, že nepíšeš, jsi ty. Já se na tvé články v vždy těším a opravdu mě mrzelo, že se tady opět objevil příspěvek. Cukrovata patří mezi moje nejoblíbenější blogy a opravdu se mi tady líbí.
    Ale rozumím ti a popravě řeším stejný problém jako ty. Bloguji o seriálu a s každým novým dílem přemýšlím, jak napsat vtipnou, ale výstižnou recenzi. Při sledování si píšu poznámky místo toho, abych to naplno prožívala. Chci, aby můj blog byl pro čtenáře zajímavý, ale pořád se mi to nějak nedaří. A na závěr z toho vyplývá, že jsem ve skutečnosti ráda, že seriál skončí a já budu moci psát, o čem budu chtít a nebudu mít svázané ruce, což rozhodně nebyl prvotní záměr.

    Chtěla jsem jenom napsat nějaký povzbudivý komentář, neboť ten vždy mi zvedne náladu, tak doufám, že jsem ji zvedla alespoň trochu i tobě. Prosím nepřestávej psát, Cukrovatu miluju a dodává mi inspiraci! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Tohle moc dobře znám. Taky mě štve, že nepřispívám pravidelně a že to nemá žádnou morálku. Ale když začne mít, přestává mě to bavit. A žít pro blog a víc přemýšlet nezapomenout danou chvíli nebo aktivitu nafotit než ji prožít, to je prostě naprd. Upřímně obdivuju všechny organizované blogerky co si všechno tak pečlivě a dokonale nafotí a přispívají pravidelně, na druhou stranu mi to vždycky přijde podezřelé. Říkám si, za jakou cenu to asi je...Mě je upřímně jedno jak často budeš psát, a myslím že všichni opravdoví čtenáři si rádi počkají. Aspoň já si ráda počkám;) Hlavně psát s radostí a ne povinnosti (alespoň do té doby než nám za to blogování začne konečně někdo platit a my se tím budem moct živit:D

    OdpovědětVymazat
  6. Přidávám se ke čtenářům a bloggerům.
    Velmi Tě chápu. Není to někdy s námi jednoduché :-) Určitě stojí za to, odebrat si každý "mus", který nám nesmyslně visí nad hlavou, i kdyby to bylo i za cenu toho, že prostě bude chvíli ticho.

    Člověk potřebuje zase najít cestu k sobě. Uvědomit si, že dělá to nejlepší, co v dané situaci umí a že píše, tak jak považuje za nejlepší. Líbí se mi vyjádření "jak by to mě bavilo číst".

    Mě se přihodilo něco podobného v době, kdy se mi rozrostla čtenářská základna a já už si najednou nepředstavovala jen těch pár kamarádů, kterým jsem dříve otevírala duši bez obav. Představila jsem si další lidi, kteří mě poznávají jen skrz ten blog a říkala jsem si, že by MĚLI ode mně dostávat nějakou přidanou hodnotu, aby měli důvod setrvat a vracet se. Ale najednou jsem se začla hodnotit moc přísně a nějakým záhadným měřítkem dokonalosti. A psala jsem, abych se někomu zavděčila (a to ještě jen podle domněnky).
    Tak jsem to prostě všechno připustila, probrala s kamarádama a zase jsem si začala připadat dost dobrá. Řekla jsem si, že i kdyby všichni ti náhodní příchozí zase odešli, mí přátelé zůstanou a já budu psát pro ně a pro sebe, jelikož to mě naplňuje. A když si z toho vezme cokoliv ještě kdokoliv další, tak fajn. Ale že to není v mé moci zařídit.

    Přeju, aby Tvůj návrat sama k sobě, k tomu, že jsi v pořádku taková, jaká jsi, trval přesně tak dlouho než Ti psaní začne z duše chybět :-) Protože my čtenáři tu jsme moc rádi a nemusíš dělat nic navíc, abysme tu byli radši :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Jsem moc ráda, že už vím, co se děje - lámala jsem si hlavu, co se s Cukrovatou stalo... Souhlasím se vším, co bylo řečeno výše - mně se tvoje příspěvky moc líbí a např. fotky opravdu lákají k vyzkoušení, spoustu knížek jsem si právě díky tvým recenzím přidala do svého seznamu k přečtení... Ale nejdůležitější samozřejmě je, aby to přinášelo radost tobě. Držím palce a moc se těším, až si od tebe zase něco přečtu a je celkem fuk, za jak dlouho to bude :)

    OdpovědětVymazat

Proudly designed by | mlekoshi Playground |