CUKROVATA

Na zabití

čtvrtek 23. listopadu 2017

"Čas na další drink." Prohlásil jsem. "Zvu tě."

"Proč ne," přijala, zaklapla knihu a odložila ji na bar vedle kabelky, přední stranou obálky navrch. Dvě tváře ledna. Patricia Highsmithová.

"Jaké to je?"

"Už jsem od ní četla lepší věci."

"Nejhorší ze všeho je špatná kniha a zpožděný let."

"A co čteš ty?" zajímala se.

"Noviny. Knížky moc nemusím."

"Ani v letadle?"

"To popíjím gin. Nebo plánuju vraždy."

"To zní zajímavě." Poprvé se na mě usmála.

A tak potkal Ted Lily. On je úspěšný a nechutně bohatý podnikatel. Ona, přitažlivá zrzka, co pracuje v univerzitní knihovně. Při společném čekání na zpožděný let vypijí pár martini a začnou hrát hru na pravdu. Teda podvádí jeho krásná žena s chlapáckým stavbyvedoucím jejich rozestavěné luxusní vily. Lily je přesvědčená o tom, že špatní lidé si žít nezasluhují a tak s ledovým klidem podpoří Tedův nápad. Zabít manželku. Lily má totiž s takovými nápady pár vlastních zkušeností.

Díky úplně náhodnému setkání se roztáčí kolotoč plánů a příprav. Je to přece samozřejmé, musí přijít trest. Ted bude jeho vykonavatelem a Lily odborným dozorem. Padli si do noty a zdá se, že všechno šlape jako na drátkách. Až do chvíle, kdy se ukáže, že plánovat tady začal už mnohem dříve někdo úplně jiný.

Druhý thriller Petera Swansona, Na zabití, se ke mě dostal vlastně taky náhodou - nebýt 30% slev v nakladatelství Paseka, asi bych se k němu nikdy nedostala. To by ale byla škoda, protože jsem se bavila. Hlavní postavy k vraždění přistupují se stoickým klidem a způsoby usmrcení vybírají jako hlavní chod z lístku oblíbené restaurace. Střídání vypravěčů v jednotlivých kapitolách udržuje napětí i spád. O dějové zvraty není nouze. A není nic lepšího, než když si na konci kapitoly říkáte: "Co to sakra..." a hned pokračujete, protože prostě musíte.

Kolem Na zabití nebyl žádný hype (a jestli jo, tak mě asi minul), ale tahle odpočinková knížka by si ho trochu zasloužila. Jasně, nebudou si ji pochvalovat generace čtenářů a poklad vaší knihovny to zrovna taky nebude. Chmurný podzimní večer vám s ní ale uteče jedna radost.

Kniha je o:

zradách, vile na pobřeží, popíjení v barech, důvěřivých chlapech, cílevědomých ženských.

Čtěte, když:

potřebujete nějaké to napětí,
chcete trochu oddychu a na nic moc nemyslet,
stojíte nohama pevně na zemi (nebo aspoň jednou).

Nečtěte, když:

to u vás doma tak trochu skřípe,
vás neoslovuje nic jiného než ruský realismus nebo Marcel Proust,
se chcete romanticky rozplývat nad krásou světa a dobrotou lidí.

Příbuzné knihy:

Sluníčkářka s xenofobem ve vlaku

neděle 15. listopadu 2015

Neděle a už zase cesta na trase Ostrava - Brno. Mám místenku na své tradiční místo. V kupé si přisedám k páru okolo padesátky. Trochu to tam smrdí potem, ale ze slušnosti zůstávám. Už jsem se naučila, že při cestování s Českými drahami je nutné zatnout zuby. Mávám mámě. Ta je ráda, že budu mít bezpečnou cestu s neškodnými spolucestujícími. Mami, s nikým tak nebezpečným jsem ještě nejela!

Hned zapínám Kindle a čtu si. (David Levithan - Den co den - zajímavá premisa, kniha celkově nic moc.) Za 10 minut přistupují tři kluci asi v mém věku. Pozdraví, uloží si věci, posadí se. Nemluví česky. Normálně pokračuju ve čtení a v tom zaslechnu pochechtávání. Kluk vedle mě si čte Malého prince v angličtině, ukazuje si v knize prstem a neznámá slovíčka si překládá na mobilu. Pán naproti se mu směje, že je jasné, že takoví jako ONI přece neumí číst. Významně se na pána podívám a doufám, že tímhle to skončilo. Neskončilo.

Po půlhodině je šesti lidem ve vydýchaném kupé horko a tak otevíráme okno. Pán se upřeně podívá na kluka naproti a česky mu říká: "Smrdíš, kamaráde." Klukovi, který se před chvílí vrátil ze záchoda a použil antibakteriální gel na ruce. Pokračovalo to výkřiky o teroristech a stížnostmi, že mu v kupé vůbec není příjemně. To mně taky nebylo. Už jsem to nevydržela a pánovi nabídla, že pokud by chlapcům chtěl něco sdělit, ráda mu budu tlumočit. Vysloužila jsem si pokárání, že nemám poslouchat cizí rozhovory, povzdech, že kvůli takovým, jako jsem já, jsou tady ONI a protočení panenek. Klukům, mimochodem Italům, jsem se za chování pána omluvila, popřála jim pěkný zbytek večera a vystoupila jsem z vlaku. Na víc jsem se nezmohla.

V kultuře, ve které se nejvíce cení individualita a všichni jsou přesvědčení o vlastní neobyčejnosti, vládnou stereotypy. Začíná to nenápadně: všechny blondýny jsou blbé, všichni ostraváci mluví kratce, všichni tlustí lidi jsou líní, všichni studenti fildy jsou levičáci, všichni Poláci jsou katolíci, všichni Romové jsou nepřizpůsobiví, všichni migranti tady chtějí využívat sociální systém, všichni muslimové jsou radikální islamisté. Všichni Němci žijící u nás za války byli kolaboranti. Všichni árijci jsou nadřazená rasa. Každý Němec je fašista. Ráda bych napsala, že každý, kdo si tohle myslí je pro mě idiot. Pravda je ale taková, že každý, kdo takhle uvažuje, volí sám pro sebe tu nejjednodušší cestu a nechává se ovládat strachem.

Strach, ignoranství a pokrytectví jsou nebezpečné. Úplně stejně jako ty kalašnikovy. Bojujme proti tomu chladnou hlavou, otevřenou myslí a sebevědomím. Nepouštějte k sobě poplašné zprávy z těch médií, která z nás chtějí mít ustrašené ovce. Zkuste třeba týdeník Respekt a měsíčník Reportér. A zkuste si na chvíli připustit, že páteční tragédie v Paříži je úplně stejně hrozná jako umírající civilisté v Sýrii. Za ty si asi profilovku na FB nikdo z nás nezměnil, že?

Neznám řešení současných problémů. Nedokážu ani fundovaně mluvit o jejich kořenech. Jenom si myslím, že je důležité nezapomínat na to, že jsme všichni jeden živočišný druh. To, že k sobě přistupujeme rozdílně jen podle toho, jak vypadáme a co máme na sobě, je největší pokrytectví nás všech. Tak na to nezapomínejte při každodenním kontaktu s realitou. Ve své sluníčkářské naivitě totiž ještě pořád věřím tomu, že všechno začíná u jednotlivce.

Představy a realita

sobota 10. října 2015

Už několik týdnů mám nutkání napsat vám sem, že se omlouvám. Za to, že nepublikuju články. Za to, že jsem nic neřekla a najednou bylo ticho po pěšině. Ani žádné fotky na Instagramu. Ani žádné obrázky na Pinterestu. A pak si tak říkám, že se možná omlouvat nemusím. Protože jediný, koho to tak nějak trápí jsem já. Zase mě štve něco, na čem za mák nezáleží. Proč?

Protože jsem expert na biče bez cukru. Chci, aby věci, které dělám, byly dobré. Ne. Chci aby byly super! Aby naplňovaly moje představy, které realitu moc nezohledňují. Cukrovata je jedním takovým bičem, který jsem si na sebe dobrovolně upletla. S představou, že budu mít možnost se "kreativně" vybít. Sdílet se světem to, co mě baví. Zkusit něco nového a zase trochu posunout tu svou nudnou komfortní zónu.

Pak se ale ukázalo, že se tahle nevinná představa střetává s nutkáním dělat věci dobře. Rychle jsem si ověřila, že Cukrovata není tak dobrá, jak bych chtěla. Články mi nepřipadají dost zajímavé, dost vtipné. Témata nejsou dost nápaditá. Fotky jsou strašné. Vůbec nevybízí k tomu, abyste to jídlo vyzkoušeli. A z toho všeho vznikla nechuť k tomu, abych něco pekla nebo četla. Než jsem začala péct, tak už jsem přemýšlela nad tím, že to budu muset nějak vyfotit.Už u první stránky knížky jsem myslela na to, jak příběh nejlépe vystihnout. To, proč jsem začala, se ztratilo. Už jsem nesdílela něco radostného. Články se staly další povinností na seznamu úkolů. A proto ten útlum.

Protože to neumím jinak, tak si kladu nové cíle. Cukrovatu nechci zavřít, ale chci aby byla svá a plná nadšení. Nebudu přispívat 3x týdně. Je to nad mé síly. Chci s vámi sdílet jenom osvědčené recepty. Chci psát jenom o knihách, které ve mně vyvolaly tak silný pocit, že ho v sobě nedokážu udržet. Chci se těšit na psaní. Chci, abyste se vy těšili na nové příspěvky. Chci klikat na ikonku Publikovat s vědomím, že tohle by mě bavilo číst. Chci, aby Cukrovata byla cukrovata.

Sice to tak zní, ale tohle není výkřik attention whore. Nechci poplácávání po zádech a řeči typu: Ale vždyť je to dobré. Pokud se vám tady líbí, tak jsem víc než ráda, ale teď potřebuji, aby se tady líbilo mně. Konec keců. Teď už všechno víte. A až budu mít něco, co za to stojí, tak se o tom dozvíte první. Nutně třeba potřebujete slyšet o Stehlíkovi od Donny Tartt! A o ilustrovaném vydání Harryho Pottera!! Tak snad už brzy.

Rozmarýnový gimlet

sobota 15. srpna 2015

K létu patří spousta skvělých věcí. Nebudu to tady vyjmenovávat. Vy přece víte, že léto je prostě nejlepší. Je ale potřeba si říct, že horké letní večery vybízejí ke konzumaci něčeho svěžího. Nudné pivo a obyčejné víno si nechte na smutnou zimu. V létě to jiskří a nic nemá větší lesk než gin a drinky z něj. Takže dejte dělat led a jedem!

Na dva drinky:

2 panáky ginu
2 panáky limetové šťávy
1 panák rozmarýnového sirupu
NA ROZMARÝNOVÝ SIRUP
čerstvý rozmarýn
půl hrnku krupicového cukru
půl hrnku medu

Začnete rozmarýnovým sirupem, který je jednoduchý a navíc jeho zbytek můžete použít jako základ dobré nealkoholické limonády. V hrnci smíchejte půl hrnku krupicového cukru, půl hrnku medu a hrnek horké vody. Vše ohřívejte na mírném plameni. Až se cukr a med rozpustí, přidejte ke směsi pár snítek čerstvého rozmarýnu, přiveďte k varu a nechejte asi 3 minuty bublat. Pak směs odstavte z plotýnky a nechte chladnout. Z vychladlého sirupu odstraňte rozmarýn a uchovávejte jej v lednici.

Samotný drink už je pak jednoduchý. Smíchejte 2 panáky ginu, 2 panáky limetové šťávy a jeden panák rozmarýnového sirupu. Okraj sklenice namočte do zbytku limetové šťávy a pak do misky s cukrem. Třpytivý okraj je na světě. Sklenici naplňte ledem a dolijte drinkem. Přidejte snítku rozmarýnu a pijte. Ideálně venku. Ideálně s někým, kdo je v pohodě. Ideálně u jednoho nezůstane.

Boží!

Podivný případ se psem

čtvrtek 13. srpna 2015

Jmenuji se Christopher John Francis Boone. Znám všechny země na světě i jejich hlavní města a všechna prvočísla až do 7507. Když jsem se poprvé setkal se Siobhan, ukázala mi tenhle obrázek :-( a já věděl, že to znamená "smutný", což je to, co jsem cítil, když jsem našel mrtvého psa.

Pes, kterého Christopher našel, nebyl jenom mrtvý. Byl prokazatelně zavražděný. Někdo do něj zabodl vidle. A taková vražda není jen tak. To se musí vyšetřit a tak se do toho Christopher pustil. Christopherovi je patnáct, má rád Sherlocka a je autista. Ze zápisků z vyšetřování sepisuje detektivní knihu, ze které se nakonec stane něco mnohem víc.

Podivný případ se psem je příběh, který na malém prostoru vzbuzuje velké emoce. Christophera jsem si zamilovala a hrozně jsem mu držela palce. Mám prostě slabost pro nevinná a bezelstná stvoření. I když by se knihy s hlavními hrdiny, kteří trpí mentální poruchou, téměř daly přehazovat vidlemi, tuhle určitě nevynechejte. I ostatní postavy totiž stojí za to a kromě sondy do uvažování Christophera, Haddon v pozadí vykresluje i příběh jeho rodičů. A tam pro mě tkvěla největší bolestivost celého příběhu.

Do děje čtenáře vtahuje ich forma vyprávění a nákresy i matematické úlohy, kterými chce Christopher objasnit postup vyšetřování. A nebojte! Na psa se nezapomene! Navíc se v celé té tragice najde i dost vtipných momentů. V neposlední řadě má loňské vydání z nakladatelství Argo skvělou obálku! Stejně jako Haddonův Červený dům, na který se už chystám.

Kniha je o:
vidlích, lžích, červených a žlutých autech, logice, kryse, vyšetřování, prvočíslech a trpělivosti.

Čtěte, když:

máte náladu na tragikomiku,
chcete knihu, která se čte sama,
rádi přijímáte život takový, jaký je.