Já, Poutník - Terry Hayes

čtvrtek 30. července 2015

Mladá žena ve vaně je absolutně k nepoznání - tři dny, které strávila ponořená v kyselině, zlikvidovaly všechny její obličejové rysy.
Poutníku, to ještě netušíš, že tě tahle rozleptaná mrtvola, kterou sis sám pro sebe pojmenoval Eleanor, podle jedné písničky Beatles, dovede někam úplně jinam. Celý tvůj život je vůbec nějaký propletený a popletený. Asi to bude tím, že jsi špička svého oboru. Oboru, kterému se může věnovat jenom někdo, kdo se už dávno vzdal všeho, na čem lpěl.


Poutník je skvělý agent amerických tajných služeb. Identity střídá tak často, jako některé ženy barvu vlasů. A protože je nejlepší, je pověřen jedním z nejnáročnějších úkolů. Najít toho, kdo se chystá zničit USA a celý svět biologickými zbraněmi. Přitom o něm neví nic. Jenom to, že kdesi v Afghánských horách vyrobil něco s apokalyptickým potenciálem. Tak hodně štěstí, Poutníku.

Terry Hayes napsal super špionážní thriller. Zvládá akci, napětí, to správné protnutí dějových linek, myšlenkové pochody i super popisy. Kapitoly jsou krátké a zvlášť v závěru jsem to ocenila. Dost často jsem musela knížku na pár minut odložit, abych vstřebala, co se to zase stalo! Kniha má filmový potenciál. Autor píše i scénáře, což prostě nezapře, ale čtivé je to skvěle. Konec nekomentuju. Přečtěte si to! Ideálně jako e-book, protože 760 stran už je pěkná činka. 

Kniha je o:
kyselině, mobilech bez baterky, Downově syndromu, waterboardingu, lékaři, jachtách a nehašeném vápně.

Čtěte, když:
  • chcete dlouhou a čtivou knihu,
  • máte rádi Jamese Bonda,
  • baví vás špionážní puzzle.
Nečtěte, když:
  • vás dokážou rozhodit nechutné detaily úmrtí a mučení,
  • nevěříte v lidskost,
  • vás štve klasické rozdělení hodný Američan, zlý Arab. 
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli Poutník bojuje s teroristy a já s pavoukem v koupelně, pak tuto knihu hodnotím jako boj s větrnými mlýny.

Ricottový koláč

úterý 28. července 2015

Vyhlašuji ovocnou pauzu! Dnešní vypečené úterý je normální koláč, který můžete udělat v jakékoli roční době. Ricottu a mandle koupíte vždycky. Přirozená bezlepkovost je výhodou, ale ne hlavní hodnotou. Tu poznáte, až to ochutnáte!

Na jeden koláč:
  • 120 g másla
  • 275 g krupicového cukru
  • kůra z jednoho citronu
  • 4 vejce
  • 240 g mandlové mouky
  • 300 g ricotty
  • plátky mandlí na ozdobu


U ricottového koláče nepodceňujte přípravu! Máslo je změklé, trouba se rozehřívá na 160°C, dortová forma je vymazaná máslem, případně vyložená pečicím papírem. A teď už jedeme. Máslo vyšlehejte se vším cukrem do světle žlutého krému. Použijte kuchyňský robot nebo ruční mixér. Až se budete blížit ke konci, přidejte i citronovou kůru. Do krému pak po jednom vešlehávejte žloutky. K tmavě žluté pěně přidejte mandlovou mouku a míchejte, dokud se vše pěkně nepropojí. V závěru úvodní části přidejte veškerou ricottu a opět se řádným promícháním ujistěte, že se všechny ingredience rovnoměrně spojily.

Ve druhé míse ze čtyř bílků ušlehejte pevný sníh. Ten pak po malých částech zlehka přidávejte k ricottovému těstu. Už jste to na Cukrovatě četli několikrát. Pomalu, po částech, hlavně aby se to nezdrclo. Až takto spotřebujete všechen bílkový sníh, tak těsto rovnoměrně přelijte do dortové formy. Povrch posypte plátky mandlí. Za mě čím víc, tím líp. Pečte na 160°C asi 45 minut. Z hotového koláče vytáhnete čistou špejli. Nic nového pod sluncem.


Jestli existuje něco jako kavárenský koláč, pak je to tohle. Nemluvím zrovna o prvorepublikových kavárnách, ale spíš o těch s barem z neopracovaného masivu, kostkovaným prostíráním, dřevěnou podlahou a krémovými polštáři na židlích. Křupavé mandle na povrchu a uvnitř sladké, vláčné až vlhké těsto. K hořké černé kávě ideální. Bodne třeba po odpolední procházce lesem. Taky když přijde na návštěvu někdo, u koho si přejete, aby neodešel. Nebo když vám prší v hlavě, i když je venku ten nejlepší letní den.


Colours of Ostrava

sobota 25. července 2015

Colours of Ostrava jsou esencí mých oblíbených pocitů z minulého Sobotního mišmaše. Koncerty, léto, inspirativní lidé, bytí. Jsou to čtyři nejlepší dny v roce, které s přehledem překonají i mé milované Vánoce. Od čtvrtka do neděle se posunu někam mimo prostor a čas. Je jenom Colours a na ničem jiném nezáleží. Letos pro mě po desáté v řadě. Asi si říkáte, že je to divné. Přece je to jenom festival. Pár koncertů pohromadě, nějaké ty langoše, pivo, smradlaví lidi ze stanového městečka a upocená páska na ruce. Mýlíte se. Strašně moc se mýlíte! 


Jsem ochotná uznat, že svou roli hraje to, že Ostrava je mé rodné město, na které jsem právě v těch pár dnech neskutečně pyšná. Byla jsem, i když to celé probíhalo v centru města s několika tisíci návštěvníky a jsem i teď, když se festival rozrostl na 40 000 lidí a přesunul k bývalým vysokým pecím, do areálu, který je Národní kulturní památkou. A že je to tam neskutečně boží, musí uznat hlavně lidi, kteří tu industriální masu nikdy dřív neviděli. Jenže unikátní atmosféru kromě těch tun železa tvoří hlavně lidé. Colours není pro vyhraněnou skupinu lidí. Chodí tam mladí, staří, rodiny s dětmi, party kámošů. Všichni si tam totiž něco najdou a všichni se baví. Usmíváme se na sebe a za každé nechtěné šťouchnutí se omlouváme. Je to samé: S dovolením. Nezlobte se. Vidíte přese mě? Vy jste v řadě poslední? Nikdy jsem neslyšela o tom, že by bylo někomu z mých známých něco ukradeno. Kdyby takhle fungoval svět...


Koncerty jsou samozřejmě základ všeho, ale ty si nechám jako zlatý hřeb. Musím totiž říct, že doprovodný program je dokonalý a dokázal by vydat na samostatný festival. Což bych vlastně dost uvítala, protože nic nestíhám! Diskusní scéna, výstavy v U6 a Světě techniky, vyhlídková věž s kavárnou, taneční workshopy, filmy a já nevím co všechno. Vlastní scénu mají i děti. Dospělí zase prostor okupovaný Jackem Danielsem, kde si kromě whiskey z Tennessee můžete zkusit složit sud anebo hrát jenga ve skoro životní velikosti. Nějaký ten chill to totiž chce. Zvlášť v tom vedru, které naštěstí v posledních třech ročnících neúnavně panovalo!


No a teď už vám řeknu, proč miluju Colours. Protože Zlata Holušová dokáže do naší malé země a ještě menši Ostravy přivézt neskutečné hudební záležitosti. Vidí si dál než na špičku nosu a jde jí o to, aby každému přinesla zážitky. U mě se jí to daří neskutečně. Letos jsem při koncertech vystřídala všechny emoce. Od slz smutku po extatické jančení. Mám trochu strach z toho, že jsem letos viděla i Clean Bandit AKA bad 90s throwback, ale chápu, že spolu s Rudimental přilákali spoustu platících návštěvníků. Věřím, že z nich Colours něco vychová. Jsou ještě mladí. Festival vychoval i mě. Dřív bych z těchto koncertů znechuceně odešla, ale letos jsem se rozhodla být tolerantní, potlačila jsem nevolnost a střihla si pár ironických tanečků. Ibiza experience. Never more.


Pak tady jsou ale ty lahůdky a splněné sny. Letos hlavně KASABIAN. Chápete? Koncert Kasabian. Naživo. Být tam. Vepředu. Znát každou písničku, skákat, řvát, tleskat a mávat rukama, dokud neupadnou. Pak neskutečná a nadpozemská St. Vincent. Nejsympatičtější Augustines. Nejpozitivnější MIKA. Nejzádumčivější William Fitzsimmons. A sexy Heymoonshaker. Celkem jsem viděla 19 koncertů. Při ceně lístku 1450 Kč je to pod 80 Kč za koncert. Cajk. Ale hlavně to je 19 hodin nejčistší energie, která mě bude celý rok zase držet s hlavou nad hladinou všedního dne. 

Od pondělí přemýšlím o tom, kdo přijede příště. Neskutečně se těším, i když ještě zpracovávám letošní zážitky! Už aby to bylo. 14. července 2016 začínáme! Potkáme se? 

The Rosie Project - Graeme Simsion

čtvrtek 23. července 2015

A questionnaire! Such an obvious solution. A purpose-built, scientifically valid instrument incorporating current best practice to filter out the time wasters, the disorganized, the ice-cream discriminators, the visual-harassment complainers, the crystal gazers, the horoscope readers, the fashion obsessives, the religious fanatics, the vegans, the sports watchers, the creationists, the smokers, the scientifically illiterate, the homeopaths, leaving, ideally, the perfect partner, or, realistically, a manageable short list of candidates. 
Done, kdyby to bylo tak jednoduché, tak by už dávno existovala úspěšně fungující seznamovací agentura, která by vybírala spřízněné duše podle ideální kombinace kompatibilních kolonek. Sňatkový trh logice a racionálnímu uvažování nepodléhá zcela. Něco o tom vím. Pár let jsem se tím zabývala. A ty už jsi na to taky přišel.

¨

Don Tillman je univerzitní profesor genetiky, který zjevně trpí mírnou formou některé z mentálních poruch, což jej sice činí nesmírně inteligentním, ale pro běžný společenský život lehce nekompatibilním. Don nerozlišuje význam tvrzení podle intonace. Dělá to, co je funkční a to, co se má. Den má rozfázovaný tak, aby stihl vše v přísně daném poměru. Jednoho dne se ale rozhodne, že by si rád našel ženu. A protože obyčejné randění není ani trochu efektivní, zahájí projekt Manželka. 

Po celou dobu jsem si hlavního hrdinu představovala jako Sheldona Coopera ze seriálu The Big Bang Theory. Pokud seriál znáte, tak se tomu asi nevyhnete, protože jejich charakteristiky jsou dost podobné. Až na to, že Don není posedlý komiksy a vláčky. I tak se ale dostává do spousty vtipných a absurdních situací. Celý příběh je milý, lidský a docela zábavný. I přes to, že vývoj je nepřekvapivý a nevyhýbá se některým klišé amerických romantických filmů. Projekt Manželka ale účel splnil. Pobavila jsem se a odpočinula jsem si. 

Mimochodem, knihu jsem četla v originále jako The Rosie Project. České vydání existuje právě pod názvem Projekt Manželka.

Kniha je o:
DNA, plese, přátelství, humrech, dochvilnosti, státech světa, dotaznících, koktejlech a saku.

Čtěte, když:
  • se potřebujete zasmát,
  • snesete lehce kýčovitou romantiku,
  • máte rádi seriál The Big Bang Theory.
Nečtěte, když:
  • jste morous!
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli Don jezdí na kole a já chodím pěšky, pak tuhle knihu hodnotím jako jízdu na longboardu.

Borůvkový nepečený dort

úterý 21. července 2015

Mohla bych mluvit o tom, že mě důležité životní události a jubilea nutí bilancovat a přemýšlet nad životem, ale kašlu na to. Zítra je mi pětadvacet a nedávno jsem odpromovala a ze všeho nejvíc bych si přála být zase malá holka a už tam zůstat. Tak aspoň udělám dort, který jsem jako malá milovala. Je neskutečný, lahodný a jednoduchý. Vlastně nevím, jestli se tyhle nepečené dorty dětem dělají, protože jim chutnají, nebo proto, aby maminky neměly moc práce v kuchyni. Snad od každého něco.

Na jedno borůvkové blaho:
  • 200 g piškotů
  • 400 g zakysané smetany
  • 200 g smetany ke šlehání
  • 60 g moučkového cukru
  • malý panák rumu nebo whiskey
  • 1 l borůvek


Dort připravujte s jednodenním předstihem, aby se piškoty stihly pořádně nasáknout. Je to úplně jednoduché. Nejprve ušlehejte šlehačku do tuha. Přidejte všechnu zakysanou smetanu a moučkový cukr. Jeho množství můžete upravit podle toho, jak moc sladké máte rádi. Tohle je taková střední varianta. Všechno pořádně promíchejte. Klidně ručním mixérem. Pokud používáte čerstvé borůvky, tak je omyjte a nechte okapat.


Vytáhněte kulatou dortovou formu a na dno naskládejte piškoty v soustředných kruzích. Když to nevychází, tak velikost piškotu ulomením upravte. Piškoty z lehka pokapejte alkoholem. Nemám doma tuzemák, ale protože jsem velká holka, nahradila jsem ho Jamesonem. Pokud bude dort pro děti, tak šetřete, nebo alkohol vynechejte. Následně na piškoty rovnoměrně navrstvěte část smetanové hmoty. Měla by to být asi třetina. Na vrstvu smetany pak přijde vrstva borůvek. A pak už opakujte takto: vrstva piškotů, alkohol, smetanová vrstva, borůvky, vrstva piškotů, alkohol, smetanová vrstva. Hotovo. Dort nechte v lednici do druhého dne.



Hotový dort můžete dozdobit zbylými borůvkami a pokud chcete ještě hezčí vzhled, pak jeho boky po vytažení z korpusu dozdobte další smetanovou směsí. Když dort jíte, tak myslete na panenky, schovávanou a plyšáky. PS: Bezleková varianta je jednoduchá. Koupíte bezlepkové piškoty, které nejsou ani moc drahé. 

15 pocitů

sobota 18. července 2015

To tak jednou prokrastinuji s YouTube a narazím na video bratrů Greenů, které se jmenuje 15 of My Favourite Feelings. Žádné překvapení se nekoná. Video je o 15 oblíbených pocitech Hanka Greena. Dost se mi to líbilo a tak jsem si řekla, že se s vámi podělím o ty své. Publikovatelné.

Vrnící kočka - Moje kočka je bezkontaktní. A o to víc si vážím toho, když sama od sebe přijde, zavrní a dá najevo, že nutně potřebuje pohladit, hrát si, lehnout si na rozečtený časopis. Mám z toho hroznou radost, protože vím, že mě má ráda. Nikdo ji nenutil. Přišla sama. A nevadí mi, ani když mě kvůli tomu budí uprostřed noci.


Létání letadlem - Obzvlášť start, kdy vás ta síla a rychlost přišpendlí k sedadlu. A taky všechno kolem. Ruch letiště (pokud zrovna neletíte z Tuřan), nadávání na kontroly, letušky a piloti, tabule odletů a příletů, výhled z letadla, létání v noci, létání ve dne, kufry a těšení se.

Cestování - Nejjednodušší způsob jak se zbavit stereotypu. Odjet pryč. Změna prostředí mi dodává neskutečnou energii. Mám pocit, že musím všechno vidět a kdyby to šlo, tak bych si atmosféru každého místa odvezla s sebou. Pěkně zašpuntovanou v nějaké lahvi od místního oblíbeného pití. Jenom pomyšlení na to, že někam pojedu mi zvyšuje tep. V přímé úměře se vzdáleností. 

Koncerty - Každý koncert je jedinečný zážitek. Předávání pozitivní energie skrz hudbu, tanec, skákání, smích i slzy. Z pódia k publiku a zase zpátky. Z koncertů svých oblíbených kapel si odnáším fyzické i psychické vjemy, které se mi evokují vždycky, když tu hudbu slyším znovu. Je to pro mě dost nepopsatelné, ale na koncertech se se mnou něco děje. A to něco je můj oblíbený, nepředatelný pocit. Tak zahoďte ty mobily a foťáky! Stejně nic dobrého nenatočíte a přicházíte o to, kvůli čemu tam jste!

Inspirativní lidi - Univerzitní přednášky, TEDx, Pecha Kucha a jakákoli setkání se zajímavými lidmi. Hrozně ráda poslouchám, co ostatní rádi dělají. Nadšení je přenositelné a jiné úhly pohledu na svět zase nesmírně obohacující. Když vidím někoho zapáleného, tak mu vždycky držím palce a chci všechno vědět. A klíčí ve mě pocit, že i já můžu něco dokázat. 

Odškrtnutý úkol - Sama sobě připravuju život plný seznamů s úkoly. Denní, týdenní, celoživotní. Dělám to, abych si pak mohla užít ten pocit, když nějakou položku splním. Je hotová, odškrtnutá a už se k ní nemusím vracet. Hotovo.


Léto - Jsem letní dítě a dokážu vymyslet stovky důvodů, proč je léto perfektní. Léto je nejlepší roční doba a můj oblíbený stav mysli. Svítí totiž slunce, je světlo a teplo. To všechno dává dohromady energii, na kterou pak jedu celý rok. Už jenom to letní ráno a snídaně venku, kdy je ještě docela chládek, ale ve vzduchu už cítíte, že ten den bude vedro k nevydržení, tzn. hot yoga zdarma, všude a pro všechny! Víte, kolik se za to normálně platí? 

Pečení - Když nakyne buchta. Když pěkně nazdobím dort. Když si chce někdo přidat. Z takových věcí si někdy radostí i poskočím.

Knihy - Knihkupectví, knihovny, domácí knihovničky, antikvariáty, internetová knihkupectví. Všechno! To vybírání! Doporučování knížek. Začátek, prostředek i konec knihy. Pěkná věta. WTF momenty, kdy nevím, jestli jako fakt? Krásné obálky. To všechno si strašně užívám. Někdy se z pohledu na knížku začnu celá třepat. 

Čisté povlečení - Voňavé, vyžehlené a čisté povlečení a prostěradlo. Luxus. Škoda, že to vydrží tak dvě noci.

Pohled ve schránce - Přijdu ke schránce a okem kontroluju, jestli v ní něco není a když vidím pohled, tak jásám a vrážím klíček do dvířek, kterými následně škubnu tak, že málem upadnou. A pak už mám v ruce pohled, který dost často není ani pro mě. Stejně se aspoň kouknu na obrázek. 

Brečet smíchy - Ten smích, kdy nemůžete popadnout dech, smějete se už jenom nehlasně a pak vydáte neskutečný hýkavý zvuk. Válíte se po zemi a z očí vám tečou slzy smíchu. Nedá se to zastavit, protože už vlastně ani nevíte, proč se tak strašně smějete. To je ten nejlepší smích.  

Uklizený byt - Nestelu si postel a prach taky moc neutírám. Ale když nemám čistou koupelnu, kuchyň, včetně lednice a vysátou podlahu, tak jsem nervózní. Hodně. Asi to mám po mamce. Hlavně ty podlahy. Ten večer po tom, co uklidím úplně celý byt, zažívám pocit dokonalého klidu. Pořádek v bytě pro mě znamená i pořádek v hlavě.


Bytí - Když vím, že zrovna teď stačí jenom být. Dodržování tradice dopoledního a odpoledního kafe s každým, kdo je zrovna doma. Celonoční vylívání srdcí s kámoškou nad - chtělo by se říct sklenkou vína, ale buďme realisti - lahví whiskey. Každá chvíle, kdy nikdo nemusí nic dokazovat a podávat výkon, protože je tam, kde má být.

Cukrouši - Každý komentář, každý like a každý Cukrouš a Cukrouška. Všechno to pro mě znamená víc, než si chci připustit. Že sem chodíte, je pocit zadostiučinění a radosti. Že něco, co dělám jenom proto, že mě to baví, láká i někoho jiného, cizího. Že vám to stojí za ten čas. Je to hlavně pocit vděku. Tak vďaka.

A teď vy! Jaké jsou vaše oblíbené pocity? Co vás naplňuje radostí a nadšením? 

Dovolenkáři - Emma Straub

čtvrtek 16. července 2015

"Třebaže dovolenou s úzkostlivou pečlivostí naplánovali už v únoru, tedy měsíce předtím, než si Jim nechal vyklouznout svou práci v časopise, načasování bylo momentálně takové, že by se od Fran dal očekávat minimálně jeden hodně hlasitý hysterák denně."
Jime, asi se Fran nemůžeš úplně divit. Je ti skoro šedesát a jak by řekl náš bývalý prezident, přistihli tě při přecházení na červenou. Kromě práce taky asi přijdeš o pětatřicetileté manželství. Jedině, že by dovolená na Mallorce byla řešením. Dovolená, na které kromě tvé ženy bude taky Sylvia, Bobby, Carmen, Charlie a Lawrence.


Sylvia, osmnácitletá dcera po maturitě, která čeká, že na dovolené přijde o panenství s nějakým sexy Španělem. Nečekané. Bobby s sebou bere svou starší, dlouholetou přítelkyně Carmen a své pracovní problémy. Charlie a Lawrence jsou homosexuální manželský pár, který doufá v adopci dítěte. No a Jim a Fran řeší klasickou krizi ve stylu: on se vyspal s mladou holkou, nic to neznamená, ona ho za to nesnáší, ale do rozvodu se nehrnou. 

Připadá mi to, jako by se autorka snažila, aby v knížce bylo pro každého něco a celé to zalila do medové polevy v podobě písečných pláží, dokonalého počasí, skvělého jídla a úžasné vily, kde tahle skupina obrušuje své třecí plochy. Trocha zamilovanosti, špetka nenávisti, nějaké to sociální drama, kilo vztahů a snaha o komické momenty. Třeba když se Fran na hodině tenisu sama udeří raketou do čela tak, že ztratí vědomí. A tak je to u Dovolenkářů se vším. K bazénu akorát. 

Kniha je o:
plážích, dětech, tenise, dluzích, bazénu, proteinových koktejlech, hádkách, tapas a nevěře.

Čtěte, když:
  • jste na dovolené,
  • vám nevadí číst něco, co už tady tisíckrát bylo a mnohdy i lépe,
  • potřebujete nemyslet.
Nečtěte, když:
  • od knihy čekáte něco světoborného,
  • nemůžete vystát zpovykané Američany.
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli Postovi tráví dovolenou na Mallorce a já ráda jezdím do Londýna, pak tuto knihu hodnotím jako víkend na Máchově jezeře.

Recenzní výtisk zaslalo nakladatelství Cosmopolis. 

Třešňová bublanina

úterý 14. července 2015

Na létě je skvělých 5967 věcí. Jedna z nich je spousta čerstvého ovoce. Další pak dezerty, buchty a moučníky obsahující čerstvé ovoce. Třešňová bublanina je klasika. Do tohoto extra vláčného těsta ale můžete hodit i jiné ovoce, které jste v horkém letním dni obrali z keře, stromu nebo rostliny. Jahody, višně, rybíz, angrešt. Já měla zrovna po ruce třešně.

Na jeden menší pekáček bublaniny:
  • 80 g másla
  • 150 g moučkového cukru
  • 1 sáček vanilkového cukru
  • 3 vejce
  • 200 ml kefíru
  • 150 g polohrubé mouky
  • 150 g hladké mouky
  • 1 sáček kypřícího prášku
  • 500 g třešní


Bublanina je rychlá. I díky tomu, že máslo necháte rozpustit v rendlínku tak, aby nezačalo bublat. Zatímco se máslo rozpouští, nechte troubu rozehřívat na 180°C. Smíchejte ve velké míse vejce a kefír s moučkovým i vanilkovým cukrem. Všechno zalijte rozpuštěným a trochu zchladlým máslem. Do směsi přidejte všechnu mouku a kypřící prášek. Míchejte do hladka. Já jsem si pomohla ručním mixérem.

Připravené těsto nalijte do zapékací mísy. Použila jsem velikost cca 30x20 cm. A pak sypte třešně. Rovnoměrně, nerovnoměrně. Jak vám to přijde pod ruku. Dávám je nevypeckované, protože tak bublaninu vždycky dělá babička. Pecky pak můžete střílet po bráchovi. Bublaninu pečte asi 40 minut, ale po půl hodině už kontrolujte párátkem. Každá trouba peče jinak a díky kefíru je těsto, co se týče upečenosti, lehce zrádné a i upečené bude dost vláčné.


Teď už jenom pocukrovat moučkovým cukrem, nakrájet na kostky a sníst. K nedělní, slunečné snídani. K odpolednímu i dopolednímu kafi. Nebo jenom tak, protože je léto. A léto bez bublaniny prostě není léto. 
Recept z kuchařky Dity P. Text vlastní.

Čtení na léto

sobota 11. července 2015

Už mě trochu znáte, tak víte, že čtu v létě, v zimě. Ale letní čtení je něčím specifické. Možná tím, že čtu častěji venku, v parku, na balkoně, za denního světla a ve větší pohodě. V létě mívám chuť na jiné knihy než v jiných ročních dobách. A toto léto po knížkách úplně prahnu! Státnicová pauza mi neudělala dobře a potřebuju ty abstinenční příznaky nějak porazit. Co chci číst toto léto?



Něco oddechového
Regenerace je prý důležitá a tak ji budu aplikovat i na mozek. Dám si něco nenáročného (Dovolenkáři), něco vtipného (Projekt Manželka) a něco trochu romantického (Zakletý v čase). 

Něco krvavého a brutálního
Potom, co se trochu uklidním, tak určitě budu potřebovat nějaký ten adrenalin. Krev, násilí, mučení, vraždy a tak. To bude to pravé. Už dlouho se chystám na Já, Poutník a slibuji si od toho všechno zmiňované. Ráda bych přečetla i více Nesbø. Chci začít s Peterem Mayem a Johanem Theorinem. 

Něco dramatického
Nesmí chybět ani rodinná a lidská dramata. Odpustím si vyhrocené podmínky typu válka a nechám to tak nějak v rovině dneška. Dám si Všichni jsme z toho úplně na větvi. No a aby to nebyla úplná pohádka, tak zkusím i Hermafrodita od Eugenidese. Sebevraždy panen miluji a na tohle se těším! Kdyby se dostalo i na Palahniuka, tak by to bylo nejlepší. 

Něco dlouho očekávaného 
Inspirace videi z BookTube je nekonečná. Poslední dobou se už raději ani nedívám, protože by to znamenalo další objednávku z Amazonu a to nemůžu dopustit. Mám ale dvě knihy, kterých se nemůžu dočkat a už vyšly i česky. Miniaturista a Volání netvora. Miniaturista má nádhernou obálku a Volání netvora je skvěle ilustrované! Miniaturista je o jedné rodině, Volání netvora o jednom chlapci. Jak mám vědět, co číst dřív?

Něco fantastického
Taky to chce nějaký ten únik z reality. Holka s křídlama, co nejsou vodka s RedBullem, zní fakt dobře (Podivuhodné a krásné soužená Avy Lavander). A pak je taky na čase naučit se nějaké nové termíny a slova. Famfrpál už mám osvojený. Dám si Kostičas! Když bude dobrý, tak budu mít možnost plynule navázat, protože už brzy vyjde Vidořád. Bude to krása. 

A jak to máte s letním čtením vy? Zaujalo vás něco z mého přehledu? Co jste četli a co jste nečetli? A co musím okamžitě přečíst? Každá pomoc je vítána.

Cukrovaté léto, Cukrouši! Letos bude!

Holčička, která nechtěla vyrůst - Isabelle Caro

čtvrtek 9. července 2015

Maminka říkala, že se člověk musí zbavit i radosti z jídla. Po šest týdnů proto vařila jídla bez barvy a chuti. Například rýži s mlékem bez cukru, nebo jen samotné těstoviny, bez omáčky i bez másla. V normální době nebylo na jídle nic strašného, ale během půstu dosáhlo hranic stravitelnosti.
To ti, Isabelle, bylo sedm. A jak na tebe maminka byla pyšná, že už tak malá dokážeš společně s ní držet půst! Tvoje maminka moc radostí v životě neměla. Chtěla, abys nikdy nevyrostla. Chtěla tě mít pod kontrolou. A ty sis každý další centimetr výšky i šířky vyčítala. Rostla jsi. Maminku jsi zklamala. Nedokázala jsi tomu zabránit, i když ses celý život tak moc snažila.


Holčička, která nechtěla vyrůst není příběh o anorexii, tak jak si ho většina z nás představí. Žádná dospívající holka, co chce vypadat jako modelka z obálky. U Isabelle všechno začalo psychickým terorem v rodině, který Isabelle nastavoval pokřivené zrcadlo a uvrhl ji do toho nejbludnějšího ze všech bludných kruhů. 

Celý příběh je neskutečně smutný, syrový a bezvýchodný. K tomu všemu pravdivý a skutečný. Důkaz toho, že výchova je základ. Svůj příběh Isabelle vypráví od narození až do doby, kdy se nechala vyfotit nahá pro kampaň upozorňující na anorexii. Isabelle si dala předsevzetí, že se vyléčí natolik, aby se dožila svých šedesátých narozenin. A jak asi všichni víte, tomuto předsevzetí dostát nemohla. Zemřela v 29 letech. Už nevyroste. Snad je maminka ráda. 

Kniha je o:
šálách, zvracení, zpívání, kontrole, zahradě, Paříži, plastické chirurgii, herectví, výchově.

Čtěte, když:
  • máte dceru,
  • se neradi díváte do zrcadla,
  • obdivujete Hollywoodské hvězdy.
Nečtěte, když:
  • jste přecitlivělí,
  • jste psychicky nevyrovnaní,
  • potřebujete pohlazení po duši.
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli si Isabelle nechala vytetovat pihy na obličej a já mám svého origami ptáčka, pak tuto knihu hodnotím jako vytetovanou námořnickou kotvu.

Bazalková zmrzlina

úterý 7. července 2015

V létě potřebujete zmrzlinu. Zvlášť když je venku tak skvěle horko. Mám ráda všechny ty smetanové, dobré a tučné nanuky a kornouty s energetickou hodnotou tří hlavních jídel. Kromě ledu ochuceného ovocnou šťávou jsem sama nikdy žádnou zmrzlinu nepřipravila a tak jsem se rozhodla to změnit. A rovnou něco zajímavého. Žádná klasika, ale bazalka! 

Na 4 zmrzlinové poháry:
  • 15 g čerstvých bazalkových listů
  • 80 g cukru krupice
  • 80 g mascarpone
  • 350 g řeckého jogurtu


Příprava zmrzliny je taková princezna Koloběžka. Je časově náročná a není časově náročná. V kuchyni moc času nestrávíte, ale občas si na ni musíte vzpomenout a něco málo udělat. Začněte tím, že v mixéru nebo robotu rozšleháte umyté bazalkové listy s cukrem. Vznikne sytě zelená pasta, která vypadá jako přísada do nějakého prapodivného lektvaru.


K zelené pastě přidejte všechen jogurt a mascarpone. Pořádně promixujte, až bude hmota rovnoměrně světle zelená. Celé to přelijte do nízké nádoby, kterou můžete dát do mrazáku. Vanička od kupované zmrzliny je ideální. Nechte tuhnout asi 2 hodiny a pak hmotu znovu promixujte. Tohle udělejte aspoň 2x za sebou. Už chápete tu časovou (ne)náročnost? A pak už tuhou zmrzlinu můžete servírovat. 


Zajímavý postřeh mého bratra: ta zmrzlina chutná po bazalce. Šokující, já vím, ale je to opravdu tak. Je to bystrý hoch. Bazalkovou zmrzlinou neplýtvejte na konzervativce. Dejte jim polárkový dort a sami si pochutnejte na téhle dobrotě. Je akorát sladká a akorát smetanová. S ovocem výborná. 

Recept z kuchařky Albert Spolu u stolu. 

Neztraťte se

sobota 4. července 2015

Na světě je jenom málo věcí, které jsou lepší než cestování. Fakt málo. A když k cestování připojíte plánování s průvodcem v ruce, tak už fakt nevím. (Opomenu-li možnost cestovat s Christianem Balem.) Když není po ruce charismatický průvodce preferovaného pohlaví, musíte se do toho vložit sami. S papírovým průvodcem. Vybrat toho správného je stejně těžké, jako najít toho dobrého živého. Mým šampionem jsou Rough Guides.


Průvodce pročítám před cestou i v terénu. Před cestou se rozhoduji, co všechno potřebuji a musím vidět. Na to je ideální úvodní charakteristika místa a fotoseznam těch nejzajímavějších nebo nejtypičtějších věcí. To má Rough Guide vždycky. Ať už je to průvodce pro město, region nebo celý stát. V místě pobytu jsou pak super dílčí mapky v každé kapitole. Žádné další potřebovat nebudete. Navíc nedaleko hned najdete podrobné informace o historii všech zajímavých míst, včetně upozornění na detaily, které neznalé oko přehlédne. Takhle vám neuteče žádná podivná socha v průčelí budovy nebo pamětní deska na chodníku. Všechno najdete.

Rough Guide neopomíjí ani muzea a galerie. U těch nejvýznamnějších si předem můžete přečíst o tom, kde visí van Goghovy Slunečnice (pokud je zrovna nepřevezli na výroční výstavu zpátky do Amsterodamu) a které další sbírky byste neměli vynechat. Věřte mi, pokud na ty boží galerie typu Prado nebo British National Gallery nemáte celý den a spoustu energie, pak vás ta krása kolem zahltí a nebudete z toho mít vůbec nic. 


Tradičním soupeřem průvodců Rough Guides je Lonely Planet. Ten je prý lepší na výběr levného ubytování. Jak často hledáte ubytování na místě? Kdy naposledy jste si našli ubytování bez Booking.com? Přesně. Tím "přidaná" hodnota Lonely Planet odpadá. Má oblíbená část průvodce Rough Guides je úplně na konci. Jsou to takové ty zajímavosti typu Londýn v literatuře, historické souvislosti a významné osobnosti. Ideální čtení do letadla.

Proti dobrému průvodci může mluvit jedině cena. Ale i to má řešení! V dobré knihovně by se takový průvodce měl dát půjčit. Třeba v Moravské zemské knihovně to není problém. Tak až v létě někam pojedete, tak plánujte s průvodcem! Úplně vám to závidím. Kdybyste s tím potřebovali pomoct, tak dejte vědět. A hlavně se neztraťte!

Cukrovaté léto!

Mělas to vědět - Jean Hanff Korelitz

čtvrtek 2. července 2015

"Její pacientky nebyly hloupé. Byly vzdělané a vnímavé. O řadě z nich se dalo říci, že měly úplně zlatou povahu. Jenomže to, že v mládí natrefily na potenciálního partnera, který jim jasně řekl anebo aspoň naznačil, že je s ním čeká utrpení, a fakt, že na to přistoupily, načež to slíbené či naznačené trápení taky obdržely... Tak nad tím jí zůstával rozum stát." 
Grace je psychoterapeutka. V New Yorku žije se skoro pubertálním synem Henrym a se skoro dokonalým manželem - dětským onkologem Jonathanem. Právě jí má vyjít kniha s názvem Mělas to vědět. Kniha o tom, jak ženy už na začátku vztahu znají špatné nebo problematické vlastnosti svého protějšku, ale zamilovanost jim velí předstírat, že neexistují. 


Zápletku knihy se dozvíte už z divného devadesátkového přebalu knihy. Vražda matky synova spolužáka a po manželovi se slehla zem. Grace, mělas to vědět, co? Čtenář to ví už na straně 100 a pak dalších 300 stran čeká, že přijdou ty slibované WTF momenty, kdy na zamotanost příběhu zůstanete jenom němě zírat. Spoiler: nepřijdou! Celé je to přesně tak, jak si myslíte. 

Jean Hanff Korelitz se vyžívá v popisech. Nudných popisech. Kapitoly na sebe moc plynule nenavazují. Jedna kapitola je rozhovor s detektivem, další kapitola je rozhovor s nejlepší kamarádkou z dětství a následuje rozhovor s otcem. Jenom se mluví a nic se neděje. Celých 435 stran! A to je Mělas to vědět kniha charakterizovaná jako thriller. Thriller zažíváte vy, když přemýšlíte, jestli si z vás někdo dělá srandu, když se na obálce dočtete, že tohle je jeden z bestsellerů The New York Times. Mezi řádky jsem viděla marný pokus o další Zmizelou. Už to přestaňte zkoušet. Je to nuda. 

Kniha je o:
špercích, jezeře, New Yorku, zimě, onkologii, houslích, stipendiu, psychoterapii a nevědomosti.

Čtěte, když:
  • nemáte nic lepšího na práci,
  • máte rádi pozvolné vyprávění,
  • chcete doufat v zázrak na posledních pár stranách a nevadí vám zklamání.
Nečtěte, když:
  • od knihy označené žánrem thriller čekáte napětí,
  • hledáte těžko rozluštitelnou zápletku,
  • se chcete ztratit v ději a dělat, že nic kolem vás neexistuje. 
Příbuzné knihy:
Hodnocení:
Jestli Henry hraje na housle a já se kdysi marně snažila na klavír, tak tuhle knihu hodnotím jako pískání na píšťalku.
Recenzní výtisk zaslalo nakladatelství GRADA. 
Proudly designed by | mlekoshi Playground |