Diáře Moleskine

Nikdy jsem si nepsala deník. Unudila bych totiž sama sebe k smrti. Zase tolik se toho u mě neděje. S novým rokem, kterého už je teď zase dvanáctina pryč, jsem si ale uvědomila, že mám něco lepšího, než je deník. Mám své diáře.

Od roku 2010 s sebou každý den nosím Moleskine. Rozměr A5 s rozložením jednoho týdne na dvoustranu. V černé vazbě (se žlutou výjimkou v roce 2013) s vnitřními kapsami. Moleskine mi slouží k tomu, abych měla přehled, kdy a kde mám být. Zapisuju si tam i filmy, které jsem viděla a peníze, které jsem utratila. Kreslím, čmárám a vyjadřuju pocity. Navíc, je to legenda. Podobný černý zápisník s kulatými rohy měli i Picasso a Hemingway. Víc cool už nikdy nebudu. 

Do diářů si taky ukládám různé upomínkové předměty. Při prohlížení starých zápisků na mě vypadlo pár vzkazů, pohlednice, recept na sušenky, účtenky, potvrzení o studiu, obrázek, konfety z koncertu, mzdová páska, přání k narozeninám, slisovaná kytka, sarkastické a o to srdečnější vánoční přání od kamarádky, pár vizitek, pasové fotky rodičů a seznam literatury k bakalářce. Ty papírové kapsy jsou fakt praktické! 

Z pěti diářů už si můžu docela udělat obrázek o svých vysokoškolských letech. Tak například takový 25. červenec. V roce 2010 jsem v tento den jela vlakem z Ostravy do Brna a podívala jsem se na film Talentovaný pan Ripley. Hodnocení -  čtyři hvězdičky. Film už si moc nepamatuju a cestu vlakem vůbec. Ještě to tak, když jezdím každý týden. V roce 2011 jsem 25. 7. byla na sushi v restauraci, která už dneska bohužel nefunguje. S jezdícím pásem, který kolem hostů vozil miso polívky, sashimi, nigiri a všechny ty boží dobroty. Měli i créme brulée ze zeleného čaje a skvělou čokoládovou pěnu. O rok později ve stejný den za mnou přijel do Brna brácha. Zdržel se pár dní a pak pokračoval dál. Bylo to super. V roce 2013 jsem tou dobou byla v Berlíně na krátké dovolené, ze které si nejvíc pamatuju svoje horečky a to, že do ZOO jsme šli kvůli mrtvé pandě. Ale Berlín byl jinak skvělý. Jenom by mohli dát vědět, že jejich největší atrakce je už po smrti. Dřív než ji hledáte v prázdném výběhu. No a loni jsem v pátek 25. července s kamarádkama slavila narozeniny. Byl piknik, na kterém jsme zmokly, deskové hry, víno a gin a nakonec karaoke do rána. Jsem docela zvědavá, co přinese letošní 25. červenec. Zdá se, že je to celkem sympatický den. 

Píšete si deníky? Využíváte diáře? Co jste dělali 25. července? Milujete Moleskine? Nesnášíte Moleskine? Jedete si v Papelote? Že jsem tak zvědavá, asi budu brzo stará nebo co.

Cukrovatý víkend!

Roky pod psa - Markus Zusak

Všechno jsme naplánovali na zítřejší odpoledne. Opatřili jsme si pálky, prošli jsme všechno, co bylo potřeba si zapamatovat, a věděli jsme, že to stejně neuděláme. I Rubík to věděl.

Camerone, vy máte s Rubíkem vždycky takové odvážné nápady. Ale proto, že jste oba fakt lůzři, tak to nakonec nikdy nějak nevyjde. Buď rád. Kdybyste ty vaše vykrádačky dotáhli do konce, tak bys měl život mnohem složitější. Možná zajímavější, ale složitější. Věř mi. Tak s bráchou dál fantazírujte. To je neškodné pro vás i vaše okolí.

Roky pod psa jsou o životě adolescentního Camerona. Žije v Austrálii s rodiči, dvěma bratry a sestrou. Sní o dobrodružství a holkách. Asi jako každý kluk v takovém věku. Spřádá plány, jak podniknout něco cool. Většinou to zahrnuje pohyb za hranicí zákona. Uvnitř je ale strašný dobrák a tak si svůj záměr s bráchou vždycky nějak vymluví a spokojí se s akčními sny. 

Zusaka všichni znají jako autora Zlodějky knih, což je právem jedna z nejoblíbenějších knih posledních let. V prvotině ale Zusak svůj talent trošku skrývá. Vypráví skvěle a baví mě, jak staví věty. Někomu to ale může trochu vzít chuť ke čtení jeho dalších knih, což by byla věčná škoda. Tak si Roky pod psa schovejte na dobu, kdy už budete zamilovaní a užijete si je víc.

Tato kniha je o:
dopravních značkách, zdravotní sestřičce, snech, rajčatové omáčce, kopání s míčem a boxování.

Čtěte, když:

• víte, jaké to je, být lůzr,
• chcete něco krátkého, trochu milého a trochu smutného,
• milujete Zusaka.

Nečtěte, když:

• jste ještě od Zusaka nic jiného nečetli,
• přemítání a denní snění není nic pro vás,
• máte zálusk na něco, co vám změní život.

Příbuzné knihy:

• Čím jdu rychleji, tím jsem menší - Kjersti Annesdatter Skomsvold
• Ten, kdo stojí v koutě - Stephen Chbosky
• Kdo chytá v žitě - J. D. Salinger

Hodnocení:
Jestli se v knize mluví o značce přikazující zastavení a naše ulice je jednosměrka, pak tuto knihu hodnotím jako dej přednost v jízdě.

Bezlepková bábovka

Když nemůžete lepek a milujete koláče, buchty a dorty, máte problém. Velký problém. Bezlepková mouka a mandlová mouka totiž stojí hříšné peníze. Vždycky když vidím nadpis bezlepkový moučník, čeká mě velké zklamání, protože veškerá bezlepkovost spočívá v náhražce normální hladké/ polohrubé mouky bezlepkovou. Bravo! Gratuluji k inspirativnímu přístupu. Tohle bych sama nezvládla. Narazila jsem ale na recept na bábovku, který místo mouky využívá cizrnu. Zní to sice hrozně, ale zkusila jsem a nelituji. Výsledkem je totiž vláčná kakaová bábovka, která chutná i běžnému strávníkovi.

Na jednu bábovku:

• 400 g cizrny (z plechovky nebo uvařené)
• 200 g třtinového cukru
• 70 g holandského kakaa
• 150 ml pomerančové šťávy
• 4 vejce
• 2 lžičky bezlepkového prášku do pečiva
• 1 lžička jedlé sody

Pokud nemáte cizrnu z plechovky, musíte nejprve suchou cizrnu alespoň 12 hodin namáčet ve vodě. Potom vodu slijte a v čerstvé vodě cizrnu vařte do změknutí na středním plameni v hrnci bez pokličky. Trvá to asi hodinu. Trochu to hlídejte, protože se na cizrně bude tvořit pěna, kterou byste měli sbírat.  Potom uvařenou a zcezenou cizrnu rozmixujte dohladka. Výsledkem bude hmota, která vypadá asi jako hotový kuskus. V této fázi začněte rozehřívat troubu na 180°C a bábovkovou formu vymažte máslem a vysypte trochou kakaa.

V míse metličkou rozšlehejte vejce, pomerančovou šťávu a třtinový cukr. Směs přilijte k cizrně a vše promíchejte. Nakonec přidejte kakao, prášek do pečiva a jedlou sodu a znovu řádně promíchejte. Nesmí vám tam zůstat žádné kakaové hrudky. Těsto bude dost tekuté a je to tak v pořádku. Všechnu hmotu nalijte do formy a pečte zhruba 50 minut.

Bábovku testovalo 5 nezávislých respondentů. Na přítomnost cizrny si nestěžoval žádný z nich. Pro lehkost a svěžest můžete servírovat s bílým jogurtem. I bez jogurtu je ale bábovka hodně vláčná a kyprá, což mě dost překvapilo. Žádná suchá buchta, ale kakaová bábovka. Mé bezlepkové srdce plesá a oči se zalívají slzami dojetí. Jsem zachráněna!

Lidi, co mluví o knihách a kde je najít

YouTube žije z lidí se slabou vůlí. Z nás všech prokrastinátorů, co si říkáme, že ještě jedno pětiminutové video a pak už fakt ta diplomka. A jsou z toho dvě hodiny kočičích videí. Někdy tři. YouTube ale nemá jenom kočičí videa. Má taky svou část o knihách, kterou autoři videí s touhle tématikou nazývají BookTube. Známý booktuber je i loňská spisovatelská megastar John Green. Sama mám na BookTube své oblíbence. Spíš oblíbenkyně. Určitě si je taky zamilujete. 

BOOKS AND QUILLS

Kanál Book and Quills žije díky Sanne. Sanne je Holanďanka, která žije v Londýně a pracuje v nakladatelství. V podstatě žije život snů a k tomu točí videa o knížkách. Hlavně recenze na jednotlivé knížky a taky poradí, co je dobré nejdřív číst a pak až vidět jako film. Ráda mluví o hezkých knižních obálkách. Navíc, tím, že pracuje v nakladatelství, má skvělý přehled o novinkách a příštích velkých hitech.  A pro ty z vás, co rádi čtete o genderové rovnosti, feminismu a silných ženách, má Sanne vždycky nějaký tip v rukávu. 

JEAN BOOKISH THOUGHTS

Jean studuje antickou literaturu, miluje draky a má parádní skotský přízvuk. Hodně doporučuje grafické romány. Její recenze jsou převážně o současné literatuře, ale občas se objeví nějaké to antické drama, dračí nebo jiné fantasy, případně klasika. Super video je přehled o Pratchettově Zeměploše, kde Jean poradí, kterou knížkou tuhle sérii začít a které díly se dají číst i samostatně. A už jsem říkala, že má skotský přízvuk?

PERUSE PROJECT

Americká booktuberka Regan. Z mých oblíbenkyň je nejmíň odborná a nejvíc nadšená. Ráda čte young adult, fantasy, sci-fi a obecně takovou trochu oddechovější literaturu. A rozhodně se nebojí sáhodlouhých sérií. Regan nedělá hodnocení každé knihy zvlášť, ale ve videích hodnotí třeba všechny knihy, které přečetla/ koupila/ chystá se číst v daném měsíci. Bonus - na stěně za ní je vidět plakát To Kill A King a Bastille, takže my dvě bychom si asi měly co říct.

BookTube je pro mě nekonečným zdrojem inspirace. Skoro po každém videu se rozroste můj seznam knih k přečtení, nebo jak se na BookTube říká TýBíÁr (To Be Read). Baví mě poslouchat, co na knížkách jiné lidi dostává. Baví mě se dívat do cizích knihoven. A baví mě, když u těch nejlepších knih slova nestačí a všichni svorně s povzdechem říkají: Prostě si to přečtěte, ok? Tak já čtu, co mi síly stačí. A je to super!

Kdo na BookTube nejvíc zajímá vás? Čí literární vkus vás zaujal? A posloucháte vůbec rádi cizí lidi, když mluví o knihách?

The Flamethrowers - Rachel Kushner

People who are harder to love pose a challenge, and the challenge makes them easier to love. You´re driven to love them. People who want their love easy don´t realy want love.

Reno je mladá holka. Umělkyně, která jezdí na motorkách. Přestěhuje se do New Yorku, kde nikoho nezná. Brzo se ale dostane mezi místní bohémskou komunitu. Jsou sedmdesátá léta. Seznámí se s párem, co bydlí v bytě Marka Rothka. Zamiluje se do chlapa, který se k ní vlastně hodí. Je umělec a zprostředkuje jí kontakty. Je z rodiny, která v Itálii vyrábí motorky a zprostředkuje jí Moto Valera. Ale lásku, tu už jí asi nezprostředkuje.

The Flamethrowers je kniha, která pro mě bude vždycky mít zvláštní význam. Asi jsem ji potkala ve správný čas a na správném místě. V hostelu v Santiagu v době otevřené mysli a volných myšlenek. Nestihla jsem ji tam dočíst, ale věděla jsem, že musím a tak byla objednávka z Amazonu na cestě. Kniha ještě česky nevyšla. Doufám, že se tak stane co nejdřív. V New York Times knihu zařadili mezi svých 10 nejlepších knih za rok 2013. Tuhle knihu doporučuje Oprah, což znamená, že v Americe se z ní můžou automaticky zbláznit. Na druhou stranu, tohle není kniha pro každého.

Rachel Kushner šetří příběhem, ale není skoupá na popisy. Ale ne ledajaké popisy. Kombinuje syrovost a trefnost s poetikou a lehkostí. Každé prostředí ukazuje s tak přesvědčivou atmosférou, že byste přísahali, že jste tam byli taky. Celý román je vlastně takový road trip s hlavní hrdinkou, která je ostatním nepřístupná a všechno kolem sleduje a hltá s nesmírnou zvědavostí a samozřejmostí. V životě Reno se věci prostě stávají. A vy máte to štěstí, že u toho všeho můžete být.

Tato kniha je o:

motorkách, Itálii, klobouku, bazénu, focení, servírce, pneumatikách, stávce, soli, švábech a umění.

Čtěte, když:

• chcete nasát atmosféru uměleckých kruhů,
• vám chybí New York,
• se chcete kochat tím, jak život plyne.

Nečtěte, když:

• máte tak akorát dost arogantních a domýšlivých lidí,
• potřebujete akci a dějové zvraty,
• nebaví vás motorky, bohémské tlachání ani italské stávky. 

Příbuzné knihy:

• Na cestě - Jack Kerouac
• Norské dřevo - Haruki Murakami
• Lolita - Vladimir Nabokov

Hodnocení:

Jestli Reno jezdí na Moto Valera a já jenom na kole, tak tuhle knihu hodnotím jako Vespu. 

Čokoládovomalinový mramorový dort

Tohle je takový dort, nedort. Dort, protože je sladký, dobrý a ještě nezkazil žádnou narozeninovou párty. Nedort, protože je mramorovaný a bez krému mezi vrstvami. Zato už jsem zažila, jak strávníci vášnivě diskutují o tom, jestli je lepši čokoládová nebo malinová část. Zahrnovalo to zvýšený hlas, šermování vidličkou a výkřiky: "Prosím tě, nekecej.", "Ty jsi tu druhou část ještě asi nejedl.", "Jak to vůbec můžeš říct?" No, bylo to celkově vyhrocené a skončilo to tím, že jsem každému musela dát další porci na usmířenou. A tohle, dámy a pánové, umí jenom čokoládovomalinový dort.

Na jeden dort:

• MALINOVÁ ČÁST
• 150 ml malinového jogurtu
• 150 ml slunečnicového oleje
• 100 g povolených mražených malin
• 200 g hladké mouky
• 140 g krupicového cukru
• půl sáčku kypřícího prášku
• špetka soli
• 2 velká vejce
• ČOKOLÁDOVÁ ČÁST
• 150 ml bílého jogurtu
• 150 ml slunečnicového oleje
• 200 g hladké mouky
• 140 g krupicového cukru
• 3 lžíce holandského kakaa
• půl sáčku kypřícího prášku
• špetka soli
• 2 velká vejce
• NAVÍC
• máslo na vymazání formy
• 100 g čokolády s obsahem kakaa 70 %

 

Teď jste si přečetli celý seznam ingrediencí a máte strach v očích. Zamrkejte si a třikrát se zhluboka nadechněte. Ano, potřebujete spoustu věcí, ale to jen proto, že si uděláte dvě stejná těsta. Těžkého na tom není nic. Tak vzhůru do toho a půl je hotovo, že. Takže vymažte máslem dortovou formu a troubu nechte rozehřívat na 180°C.

První půlka je malinová část. V mixéru rozmixujte malinový jogurt, maliny a 150 ml slunečnicového oleje. Potom směs přes husté síto zbavte pecek a odměřte 300 ml krásně růžové směsi. Nachystejte si dvě mísy, ve kterých si odděleně připravíte suché přísady na jednotlivá těsta. V každé míse budete mít 200 g mouky, 140 g cukru, sůl a kypřící prášek. Do mísy dle vašeho výběru přidejte kakao a začněte zapracovávat dvě vejce. Do zbylé mísy kakao nedávejte, ale taky zapracujte dvě vejce. 

Do těsta hnědé barvy pak přidejte bílý jogurt a 150 ml slunečnicového oleje. Míchejte, dokud nebude směs hladká, hustá a lepivá. Do těsta bílé barvy přidejte růžovou směs, kterou už máte připravenou bokem. Míchejte, dokud nebude směs hladká a trochu méně hustá a lepivá, než směs předchozí.

A teď přijde úplně to nejdůležitější. Vytváření mozaiky na pozadí dortové formy. Aby to mělo ten správný umělecký šmrnc, tak si k tomu pusťte něco lehce psychedelického. MGMT se svým "We've got the vision, now let's have some fun." tomuto účelu plně postačí. Vymazanou formu dejte do středu pracovní plochy. V jedné ruce máte tmavé těsto, v druhé ruce máte růžové těsto. Nalijte část tmavého těsta na střed. Na nic nečekejte a přelijte přes něj část růžového těsta. Střídejte, zrychlujte, tvořte a splývejte s vesmírem, dokud máte materiál. Pak už jenom hodinu pečte.

Upečený, vychladlý dort ozdobte rozpuštěnou čokoládou a nechte ztuhnout. Kdyby bylo léto a já měla čerstvé maliny, tak je taky použiju jako zdobení, ale je leden. Tak nezdobím. Dort je ale dobrý pořád stejně. Tak ho určitě vyzkoušejte! 

Recept je z kuchařky Albert v kuchyni, text vlastní.

3 skvělé blogy o pečení

Blogů o jídle je milion a to jenom těch českých. Hledat ty boží je někdy na dlouhé lokte, ale já mám pár oblíbených, nad kterými si pravidelně slintám do klávesnice. Jinak to nejde. Holky mají skvělé recepty a krásně je prezentují. Což prodává, vzhledem k tomu, že vůně se přes obrazovku prostrčit nedá. Zatím. Ale on už na tom určitě někdo dělá. 

Výpečky

I když mi název blogu ještě pořád evokuje něco trochu mastného až škvarkového, tak dál od pravdy být nemůžu. Výpečky jsou luxusní blog o skvělých (především) sladkých receptech a jednoduchých liniích. Píše ho Tereza. Kulinární stylistka. A podle toho ten blog taky vypadá. Jedna radost se na to koukat. Fotky zrozené pro Pinterest a to rozhodně nemyslím jako urážku! No a recepty? V pár jednoduchých bodech s Terezou zvládnete všechno. Od palačinek po makronky. Buch, buch a je to. Žádné cavyky kolem! Paráda. Můj nejoblíbenější recept z Výpečků jsou Malinové koláčky. Musím je vyzkoušet bezlepkově!

Děvče u plotny

Děvče u plotny se jmenuje Kristina a její blog je jedním slovem sympatický. Cítím se tam jako doma. Každý nový recept je jako když přijdete ke kámošce na kafe a ona před vás postaví něco, co zavonělo už u dveří a je to ještě pořád teplé z trouby. Recepty jsou často inspirované Švédskem, což já víc než můžu. Zjistíte tak, co se skrývá pod názvy jako Chokladbollar, Semla nebo Kladdkaka. Nechybí ale ani klasičtější recepty jako dýňový koláč, tvarohové knedlíky nebo máslové sušenky. A fotky. Ty fotky! Navíc to Děvče u plotny zkouší i na YouTube, což je pro složitější postupy super doplněk. Jo a důležitá věc! Kristina bloguje svědomitě a tak nové recepty přibývají pěkně pravidelně, bez větších prostojů. Což je pro nás, závisláky, otázka života a smrti.

Laskominy od Maryny

Maryna je dekadentně božská. Samozřejmě peče i kynuté buchty, ale její dorty, cheesecaky a čokoládové dezerty vypadají prostě opulentně v tom nejlepším slova smyslu. Takový dort Andalusie nebo čokoládová bábovka s višněmi v rumu, to jsou splněné sny všech čokoholiků na světě. A já, britofilka, musím před příštími Vánoci vyzkoušet Marynin recept na mince pie. Už teď se nemůžu dočkat. Blog má minimalistický vzhled. Dobře se v něm orientuje a Maryna přispívá novými dobrotami často. Vždycky s pěknými fotkami a dobře popsaným postupem. Blogová lahoda. 

Jaké jsou vaše oblíbené české foodblogy? A co je pro vás při jejich čtení důležité? 

Cukrovatý víkend!

 Použité obrázky jsou printscreeny jednotlivých blogů. Veškerá práva náleží autorkám.

Zmizet - Petra Soukupová

Můj táta trénuje atletiku a taky dětskej oddíl orientačních běžců. Brácha je první nebo druhej v okrese ve svý kategorii, podle toho, jakou má ten den formu. Já běhat neumim, nebo jenom pomalu, a moc mě to nebaví. Sem beznadějnej,

Kuba nesplňuje tátovo očekávání o sportovním úspěchu. Martin zatím jo. Kuba hledá zastání u mamky a taky ho většinou nachází, ale bráchovy běžecké úspěchy jsou v rodině téma číslo jedna. Dokud se nestane jedna taková věc, která upře pozornost na Kubu a převrátí celé rodině život naruby, aby se pak zase mohla stát jiná dramatická událost, která to všechno znovu otočí. Nebudu vám víc říkat. Přečtěte si to.

Zmizet je kniha o třech povídkách. Zmizel. Na krátko. Věneček. Spojujícím tématem jsou vztahy mezi sourozenci. Všechno je to pěkně genderově vyvážené. V jedné povídce dva bráchové, v druhé brácha a ségra a v poslední dvě sestry. Každý hrdina někdy prožije situace, ze kterých by nejraději zmizel.

O Petře Soukupové se v poslední době mluví hlavně v souvislosti s její knihou pro děti Bertík a čmuchadlo. Už ve Zmizet je ale jasné, že Soukupová do dětských hlav vidí. Zachycuje všechny ty strachy, ublíženosti, bolístky, nespravedlnosti, něhy a absolutnosti sourozeneckých vztahů. A zjevně dobře, když si toho všimli i v Magnesii Liteře a ohodnotili Zmizet jako nejlepší knihu roku 2010. 

Tato kniha je o:
stříhání vlasů, nehodách, psech v oblečcích, náhodách, šatech, tričku se švédskou vlajkou, alkoholu a utíkání.

Čtěte, když:

• máte děti, co si mezi sebou nerozumí,
• máte bráchu (a) nebo ségru a víte, že je to s nima vždycky na život a na smrt,
• jste jedináček a máte pocit, že o něco přicházíte.

Nečtěte, když:

• vám rodinná dramata přerůstají přes hlavu a tři navíc byste už nezvládli,
• nechcete číst o věcech, co by se reálně mohly stát i vám,
• nezvládáte dětskou přímočarost.

Příbuzné knihy:

• Kdo chytá v žitě - J. D. Salinger
• Roky pod psa - Markus Zusak
• Hrdý Budžes - Irena Dousková

Hodnocení:
Jestli je Kuba orientační běžec a já neuběhnu ani 100 metrů, pak tuhle knihu hodnotím jako běh na 400 m přes překážky.

Citronový dort

Citronový dort mám moc ráda. Je svěží, lehký a tak akorát sladký. Měli byste ale vědět jednu věc. Je to francouzský recept. Musíte se k němu chovat jako k hvězdě. Takže v rukavičkách, nějaké ty komplimenty, úslužnost a obdiv. Možná nabídnout šampaňské. A taky počítejte s tím, že těsto na korpus musíte nechat uležet. Ale nakonec se to všechno rozhodně vyplatí a vy si budete moct s Edith zazpívat Je ne regrette rien. Protože až to ochutnáte, tak ničeho litovat nebudete.

Na jeden citronový dort:

• NA KORPUS
• 250 g hladké mouky
• špetka soli
• 2 lžíce krupicového cukru
• 125 g másla pokojové teploty
• 1 žloutek
• NA NÁPLŇ
• 4 vejce
• 4 biocitrony
• 200 ml smetany ke šlehání
• 200 g krupicového cukru

Začneme těstem na korpus. V míse smíchejte suché přísady. Dvě lžíce cukru, špetku soli a hladkou mouku. V jiné míse rozšlehejte měkké máslo se žloutkem. Jenom krátce. Nemusíte čekat na úplně krémovou konzistenci. Máslo se žloutkem přidejte k suché směsi a doplňte 3 lžícemi studené vody. Celé to rukou zpracujte na těsto. Směs se vám bude chvíli posmívat a tvářit se, že se nikdy nespojí a už navždy zůstane v podobě drobenky. Vy tomu ale nevěřte a vytrvejte. Nakonec se z toho těsto přece jenom stane. Křehké, ale těsto. Že si s vámi těsto tak nepěkně pohrávalo, tak ho zavřete do ledničky aspoň na dvě hodiny. Bude pak s vámi líp spolupracovat při válení.

Než těsto vysvobodíte z lednice, tak si připravte náplň. Začneme tím nejdůležitějším, což jsou citrony. Je mi jasné, že většina z vás asi nedbá doporučení na biokvalitu a už máte připravené chemií vonící citrony. Tak je pořádně umyjte v horké vodě. Drhněte houbičkou. Ono to stejně nepomůže, ale pro můj dobrý pocit to udělejte. Potom ze všech citronů nastrouhejte kůru a vymačkejte šťávu. V míse vyšlehejte vejce a zbylý cukr do pěkné pěny. Přidejte kůru a šťávu z citronů i všechnu smetanu. Míchejte, míchejte, dokud se všechno nespojí.

Troubu předehřívejte na 180°C, vymažte dortovou formu máslem a vyndejte to nezbedné těsto. Na pořádně pomoučeném vále z těsta udělejte tenký plát, kterým vyložíte dortovou formu. Těsto je křehké, trhací a lepicí. Franzouc, no. Až ho dostanete do formy, tak ho trochu propíchejte vidličkou, aby si o sobě moc nemyslelo a pečte 10 minut nebo do zrůžovění. Až bude korpus upečený, tak do něj vlijte předpřipravenou citronovou náplň. Troubu přihřejte na 200°C a pečte asi dvacet minut až půl hodiny. Náplň musí být tuhá a nesmí se lepit na zapíchnutou špejli. Klasika. 

Zkuste počkat, až dort vychladne a teprve pak si dejte. A pochopíte. Citrony jsou dostupné celý rok, tak si tenhle super dort můžete v létě vychutnávat se zmrzlinou a v zimě s očekáváním teplých dní. Já si ke své porci nejraději dávám kafe a dobrou společnost. Stejně jako ke všem vypečeným dobrotám. Jenom to kafe se někdy promění v čaj. 

Cukrovaté vypečené úterý, Cukrouši!

V článku byl použit recept z kuchařky Bon Appétit aneb Lekce francouzské kuchyně

Vyrostla jsem na knížkách

Když jsem byla malá, byla jsem asi docela divná. Kreslit mě nebavilo, protože jsem věděla, že to neumím. Hudební talent nemám, ale na piano jsem se tak nějak snažila. Jsem nezručná a pohybově velmi nenadaná. Jsem ten člověk, co spadne, kde může. Na rovné cestě zakopnu o vlastní nohu, rozbiju si obě kolena a řvu. A to mluvím o minulém týdnu, ne o tom, když mi bylo pět. Nic z toho ale nikdy nebyla překážka, co se čtení knížek týče. To jsem měla vždycky nejraději. A máma asi taky, protože jsem se prý každé ráno dokázala zabavit knížkama a nechala jsem ji v klidu spát. Takové hodné děcko. Sice reálně nepoužitelné, ale aspoň potichu.

Všechno to začalo obrázkovými knížkami. Hledání slepice, co se schovává v psí boudě. A kde je zajíc, Verunko? Na poli, správně. Ty jsi ale šikovná holčička. Divím se, že z toho mamce nehráblo. Myslím, že to probíhalo dnes a denně. Mám štěstí na trpělivou mámu.

O zvědavém štěňátku. Obrázková knížka s krátkým příběhem. Jak slunko vypilo štěněti vodu, jak tupé štěně vlezlo do úlu a jak štěně prozkoumávalo své rozmnožovací možnosti. Štěně je bígl, tak se není čemu divit. Ti prý nejsou zrovna z nejbystřejších. Strašně mě to všechno bavilo a stránky dneska ve vazbě drží spíš jenom silou vůle.

Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek. Další salát a úplná top pohádková kniha mého dětství. Jak se Martínek ztratil a všude viděl maminky v různobarevných šatech, jenom ta jeho pořád nikde. Jak si Martínek schoval kus čokolády do kapsy a ta se mu tam roztopila. Chyba začátečníka! Čokoláda se jí přece hned, jak ji dostanete! Jenom blázen by riskoval, že se roztopí! Čítanku ilustrovala Helena Zmatlíková. Dneska v tom ten kýč vidím, ale jako malé mi žádné obrázky nepřišly hezčí. 

Pak tady mám dva sentimentální kousky. Zajíčka hrdinu mi četla hodná zdravotní sestřička, když jsem ležela se zlomenou rukou v nemocnici. O té mojí šikovnosti jsem vám už říkala, že jo. Příběh si nepamatuju. Vůbec. Ale to čtení jo. A Heidi je první knížka, která mě rozbrečela. Byla jsem fakt strašně smutná, že Heidi nemohla zůstat s dědečkem.

Končím úplně nejlepší dětskou knížkou na světě. Děti z Bullerbynu. Taková idyla! Je to jak Přátelé v knižní podobě a pro děti. Přečetla jsem je víckrát než Harryho Pottera. A to je fakt co říct. Zase ilustrovala Helena Zmatlíková. Docela by mě zajímalo, jak vypadá původní Švédské vydání a jestli jsou obrázky nějak přizpůsobené českým dětem. 

Tak s těmito knihami jsem prožila své dětství asi do desíti let. Pak přišel Harry Potter a už mi nebylo pomoci. Co jste jako malí nejraději četli vy? Na co vzpomínáte? A čtete knihy pro děti, i když už jste dávno dospělí? Aspoň když vás nikdo nevidí?

Jo, a jestli přemýšlíte nad tím, jestli mi všechny výše zmíněné talenty zůstaly do dospělosti, tak si buďte jistí, že jo. Něco se ještě prohloubilo a pár vychytávek přibylo. Je radost mě znát. 

Pokoj - Emma Donoghue

Mami se nebojí ničeho. Možná jen Čerta. Většinou mu říká jen on, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje, dokud jsem neviděl takový kreslený film a tam byl jeden, co chodil v noci  a jmenoval se Čert. Tomu opravdovskému tak taky říkám, protože chodí v noci, ale nevypadá jako ten v Telce, nemá vousy a rohy a tak. 

Čert chodí za Mami. Mami má Jacka, kterému bylo právě pět. Jack se před Čertem schovává do Skříně. Oba bydlí v Pokoji, ze kterého nikdy nevycházejí. S okolním světem je pojí jenom Telka. Jack se v Telce nejraději dívá na Doru. Ale nesmí to přehánět, protože by mu jinak změkl mozek. To mu aspoň říká Mami. Ta Jackovi hodně čte z pěti knížek, které mají. Už je umí zpaměti. Mami ví, že musí ven. Co nejdřív.

Malý Jack vypráví svůj příběh o tom, jak se mu žije v Pokoji a jak nemůže pochopit, že by za zdmi Pokoje mohlo být nějaké Venku. V Pokoji se narodil a Mami je jediný člověk, se kterým kdy mluvil. Na to, o jak dramatickou situaci se jedná, jsem se při čtení cítila docela komfortně. Buď jsem divná já, nebo Emma Donoghue přecenila nosnost tématu a podcenila důležitost budování atmosféry a napětí. Vývoj příběhu je plynulý až očekávatelný. Moment překvapení nepřišel. Zajímavé to ale bylo. Vždyť si to představte. Jeden Pokoj. Jeden vikýř. Jedna Telka. Dva lidi. Navždycky. 

Kniha je o:

koberci, kojení, číselném zámku, cereáliích, únosu, fazolkách, čertovi, znásilnění a světě tam Venku.

Čtěte, když:

• se cítíte uvěznění a nevíte, jak z toho ven,
• chcete něco trochu napínavého,
• vám přijde vhod něco nenáročného, ale přitom to nesmí být žádná červená knihovna.

Nečtěte, když:

• jste grammar nazi,
• nemůžete vystát, když je příběh byť jen trochu přitažený za vlasy,
• trpíte klaustrofobií a o uzavřených prostorech nemůžete ani číst. 

Příbuzné knihy:

Osamělost prvočísel - Paolo Giordano

Lolita - Vladimir Nabokov

Večeře - Herman Koch

Hodnocení:

Jestli nejvíc času trávím v ložnici, ale nejraději jsem ve své kuchyni, pak tuhle knihu hodnotím jako koupelnu.

Bezlepkový crumble

Je mi to jasné. Po Vánocích jste všichni přeslazení, přežraní. Jídlo nemůžete ani vidět. Navíc ještě platí ta nová předsevzetí. Nejím po páté hodině. Cvičím ráno i večer. Každý den ujdu aspoň 10 km. Sladké si letos už vůbec nedám. Maximálně kostičku 90 % čokolády. Dobře. Tak až vás to zase přejde, tak se vraťte na Cukrovatu a udělejte si tenhle boží crumble. Je dost zdravý, akorát sladký, bezlepkový, jednoduchý a strašně dobrý. 

Na jednu větší zapékací mísu:

• 2 velká jablka
• 350 g jahod
• 200 g malin
• 100 g třtinového cukru
• 100 g másla
• 130 g sójových vloček
• půl lžičky skořice

Je leden, takže pokud nekamarádíte s Maruškou, tak jahody a maliny seženete jenom mražené. Tak je vysypte ze sáčků a nechte povolit při pokojové teplotě, stejně jako máslo. Jabka oloupejte a nakrájejte na kousky o velikosti sousta. Všechno ovoce promíchejte a rovnoměrně rozložte do zapékací misky. Troubu předehřejte na 180°C. 

Následuje výroba drobenky. Bez mouky, zato se sójovými vločkami. Nebojte se jich. Nejsou sice moc obvyklé, ale chutnají fakt dobře. Problém s nimi můžou mít snad jen zapřisáhlí potravinoví konzervativci (můj táta). V míse smíchejte třtinový cukr, vločky, mletou skořici a kousky másla. Rukou uhnětete drobenku. Tu potom nasypte na ovoce, které už čeká v zapékací míse. Trochu to upěchujte a šup s tím do trouby. 

Crumble pečte asi půl hodiny. Drobenka zezlátne. Ovoce změkne. Doma to začne neodolatelně vonět a vám budou samovolně kapat sliny z otevřených úst. Říká se tomu Crumblovův reflex. Crumble nechte trochu zchladnout a rozdělte jej na talířky nebo do misek. Pokud vašim zubům nevadí střídání tepla a chladu, tak každou porci doplňte kopečkem zmrzliny. Vanilková nebo citronová jsou ideální.

Na tomhle receptu je super, že jej můžete obměňovat podle toho, jaké ovoce je zrovna v kurzu. V létě čerstvé jahody a maliny. Na podzim jabka, hrušky a švestky. Odvážnější zkusí i dýni. A v zimě mražené lesní ovoce. Jaká kombinace nejvíc láká vás?

Přeji cukrovaté pochutnání. Zejména těm, kteří kvůli tomuhle receptu skrečovali svá novoroční předsevzetí. Nemáte zač. 

Audioknihy

Moje zkušenosti s audioknihami jsou limitované na poslouchání pohádek z kazety před spaním. Můj oblíbený byl Medvídek Pú, kterého namluvil Marek Eben - jeho Ijáček je nezapomenutelný! A Kocourek Modroočko, ale tam se spíš zpívalo. V poslední době vychází spoustu knih, včetně horkých novinek, ve formě audioknih. Asi je to pohodlné pro lidi, co tráví život na D1 nebo jiných tankodromech. Já si s audioknihami nevím rady, ale řekla jsem si, že jim dám po 15 letech zase šanci. 

První problém mám se slovesem, které se k audioknihám pojí. Audiokniha se čte nebo poslouchá? Asi poslouchá, ale když takhle knihu poslechnu, přečetla jsem ji? Nebyla jsem si úplně jistá výsledkem svého pokusu, tak jsem si jako první audioknihu vybrala Analfabetku, která uměla počítat od Jonase Jonassona. Stoletého staříka jsem četla a úplně odvařená jsem z něj nebyla. Neurazil, nenadchl a na Analfabetku jsem se vlastně ani nechystala. Ale řekla jsem si, že jí dám šanci ve formátu mp3.

První kapitola. Pouštím z notebooku a sedám do svého čtecího ušáku. Poslouchám, nevím kam s očima, myšlenky se mi rozbíhají a nemůžu se na mluvené slovo soustředit. Vydržela jsem 20 minut. Druhý pokus při úklidu koupelny. Notebook pokládám na koš s prádlem a při utírání prachu se mi překvapivě na příběh soustředí mnohem lépe. Ale chybí mi hudba, kterou jsem zvyklá u uklízení poslouchat (ehm, Bastille, ehm) a celé to tak nějak pomaleji ubíhá. Nemůžu si poposkakovat ani si zpívat s Danem a z celého úklidu se stává fakt nudná domácí práce.

Dál to zkouším u vaření a pečení. To docela jde, ale jakmile se dostanu k mixování, naklepávání nebo nějaké jiné hlučnější technice, tak neslyším vypravěče. Se špinavýma rukama se na počítač nesahá, tak si nechávám kusy kapitol unikat. A taky se dost často někde zapomenu. Všímám si spíš toho, jak mi to vaření jde pěkně od ruky a Analfabetka mi mezi tím někam uteče. Vracet se mi nechce. V příběhu mám značné trhliny. Ani mě nehne, abych kus poslouchala znovu.

Taky mě začíná pěkně dopalovat vypravěč. V tomto konkrétním případě Martin Stránský. Celé to vypravování mi připadá pomalé a když začne dramaticky měnit hlas, tak z toho rostu. Do dalších kapitol se musím nutit. Uměle musím vytvářet situace, ve kterých by se mi knihu hodilo poslouchat. Nebaví mě to. Analfabetku jsem nedoposlouchala. Mission failed. Akorát nevím, jestli to bylo příběhem nebo tím, že se na audioknihy neumím soustředit. Možná, až zase jednou budu mít chuť, zkusím něco jiného. Něco, co mě bude víc bavit. Nějakou dobu se teď ale budu audioknihám vyhýbat. A Analfabetku rozhodně nemám potřebu číst klasicky. Slyšela bych Stránského, jak mění hlas a celou dobu by mi trochu běhal mráz po zádech.

Jak to máte s audioknihami vy? Kde dělám chybu? Která audiokniha je vhodná pro posluchače-začátečníky?

Cukrovatý víkend! Ať už budete knihy číst nebo poslouchat. Já mám zase na dlouho jasno.

Pěna dní - Boris Vian

Byl dost vysoký, měl dlouhé nohy a byl velice hezký. Jméno Colin mu velmi dobře sedělo. Když mluvil s děvčaty, byl roztomilý, mezi hochy býval rozpustilý. Byl skoro stále v dobré náladě, zbytek času prospal. 

Colinovi je dvaadvacet. Je tedy mladý, naivní a plný ideálů. Nic mu nechybí. Chce se jen zamilovat. Tak v den, kdy vzduch pálí láskou potká Chloé. Líbá ji mezi ucho a rameno. Zamiluje se. A pak to všechno začne. Krása střídá nádheru a tu pak střídají nějaké ty problémy. Colin se se vším pere, jak nejlíp umí. A do toho Chick, Alise a Jean Sol Partre. Srdcerváč a šedé myšky. Žádná sranda. A přitom na začátku bylo všechno zalito oběma slunci.

Asi jste už pochopili, že Pěna dní je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Ne, není. Je úplně nejoblíbenější. Je tak neskutečná a přitom hrozně ze života. Bohužel. Má všechno. Lásku, zklamání, přátelství, naději, hořkost, nadšení, smutek, zatvrzelost, hloupost. Lidské slabosti i to pěkné, co dělá lidi lidmi. A přitom je to jenom jedna malá knížka. 

V roce 2013 udělali z Pěny film. Nemám odvahu se na to dívat. Nechci si to zkazit. V mých představách Chloé není Audrey Tautou. A Colin není Romain Duris. Colin a Chloé ve mně žijí už několik let. Jsou krásní a představení do posledního detailu. Nechci se na ně dívat v pokřiveném zrcadle představ nějakého režiséra. I když je to Michel Gondry. 

Kniha je o:

pianech, co míchají koktajly, úhořích, co žijí v potrubích, leknínech, co rostou v plicích.

Čtěte, když:

• potřebujete někam, kde na vás nikdo nemůže,
• víte, že každý cukr jednou zhořkne,
• nemáte rádi laciná klišé.

Nečtěte, když:

• vás bolí hlava a vaše imaginace je na nule,
• vás otravují věci bez reálného základu,
• zrovna máte potřebu všechno sladkobolné cynicky znevažovat.

Příbuzné knihy:

• Proces - Franz Kafka
• Malý princ - Antoine de Saint-Exupéry
• 451 stupňů Fahrenheita - Ray Bradbury

Hodnocení:

Jestli je Nový rok nový začátek a nejméně ráda mám konec prázdnin, tak tuto knihu hodnotím jako 20. března.